Renata Šarjaková, 19. březen 2008
Odpovědnost zaměstnance a zaměstnavatele za škodu

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu se při srovnání s odpovědností zaměstnance zásadně liší ve dvou směrech.


 

Odpovědnost zaměstnavatele

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu se při srovnání s odpovědností zaměstnance zásadně liší ve dvou směrech. V pojetí odpovědnosti zaměstnance se výrazně uplatňuje preventivně výchovná funkce; u odpovědnosti zaměstnavatele jednoznačně převládá funkce reparační, jejíž hlavním účelem je nahradit zaměstnanci utrpěnou škodu.

Zaměstnanec je odpovědný pouze za předpokladu, že škodu zavinil (subjektivní odpovědnost); zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci i v případě, kdy škodu nezavinil, tj. neporušil žádnou ze svých povinností. Zaměstnavatel nese odpovědnost dokonce i tehdy, pokud škodu zaměstnanci způsobil jiný subjekt (např. osoba, která jej při výkonu práce napadla a zranila), nebo pokud škoda nastala v důsledku působení vis maior, což zaměstnavatel nemohl nijak ovlivnit (např. zasažení pracujícího zaměstnance bleskem). Zaměstnavatel tedy vlastně nese odpovědnost za následky škodné události (odpovědnost objektivní).

Pouze v případě, kdy zaměstnavatel prokáže, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho odpovědnost se poměrně omezí (§ 270 ZP). Zvláštní úprava platí v tomto směru pro odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (viz dále).

Zaměstnavatel, který nahradil zaměstnanci škodu, má pak sám nárok na její náhradu vůči tomu, kdo za ni poškozenému odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu adekvátním míře této odpovědnosti, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

Pracovněprávní úprava rozlišuje následující druhy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu:

  • obecnou odpovědnost;
  • odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání;
  • odpovědnost za škodu na odložených věcech;
  • odpovědnost při odvracení škody.

Odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je věnována samostatná lekce. V následujícím textu se tedy zaměříme na zbývající případy.

Odpovědnost za škodu na odložených věcech

Jde o zvláštní druh odpovědnosti zaměstnavatele upravený v ustanovení § 267 ZP. Předpokladem vzniku je odložení věcí zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u zaměstnavatele, s nímž má sjednán pracovní poměr. Pokud by tyto věci odložil při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním u jiného subjektu, odpovídal by mu za škodu jeho zaměstnavatel, ale v tomto případě podle zásad obecné odpovědnosti. Dalším předpokladem je, že k odložení věcí došlo na místě k tomu určeném (např. ve skříňce) nebo obvyklém.

Právní úprava rozlišuje rozsah odpovědnosti zaměstnavatele podle toho, zda jde o věci, které se do práce obvykle nosí či nenosí, a u posledně jmenovaných také zohledňuje, zda je zaměstnavatel převzal či nepřevzal do zvláštní úschovy.

Za věci, které zaměstnanci obvykle nosí do práce, se považuje vždy oblečení a obuv (bez ohledu na jejich hodnotu) a dále běžné osobní předměty jako prsten, hodinky, aktovky, kabelky, mobilní telefon atd. Bližší vymezení okruhu těchto předmětů lze uvést v pracovním řádu. Do okruhu věcí, které se do zaměstnání obvykle nenosí, patří zejména větší částky peněz, cenné šperky apod.

Zaměstnanec musí do 15 dnů ode dne, kdy se dověděl, že mu vznikla škoda na odložených věcech jejich poškozením, zničením nebo ztrátou, o ní uvědomit (písemně či prokazatelně ústně) zaměstnavatele (tj. kteréhokoli ze svých nadřízených) a tuto škodu také prokázat. V tom případě zaměstnavatel za škodu odpovídá, i když ji nezavinil (vznikla z objektivních příčin), a také bez ohledu na to, zda škodu způsobil spoluzaměstnanec či jiná osoba.

Upozornění

Jde-li o věci, které se obvykle nosí do práce, hradí zaměstnavatel škodu na nich způsobenou v plné výši. Rozsah náhrady škody u věcí, které se do zaměstnání běžně nenosí, je limitován částkou 10 000 Kč. Pouze v případech, kdy se zjistí, že škodu způsobil spoluzaměstnanec nebo kdy tyto věci převzal zaměstnavatel do zvláštní úschovy, odpovídá bez omezení. Výše uvedený limit neplatí také tehdy, je-li zaměstnanci odcizena mzda v den její výplaty.

Zaměstnavatel není povinen zajišťovat bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků, které zaměstnanci používají na cestě do práce a zpět (kola, motocykly), a proto neodpovídá za případnou škodu, která zaměstnanci na těchto dopravních prostředcích vznikne, ať již poškozením nebo ztrátou.

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvracení škody

Zaměstnanec je povinen zakročit, je-li to neodkladně nutné k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli.

Pokud zaměstnanec při tomto zákroku utrpí věcnou škodu, je mu ji zaměstnavatel povinen nahradit včetně účelně vynaložených nákladů. Tento nárok zaměstnance je však podmíněn tím, že škodu úmyslně nevyvolal a že si při jejím odvracení počínal způsobem přiměřeným okolnostem (§ 266 ZP). Stejné právo na náhradu náleží i zaměstnanci, který takto odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, pokud by za škodu tím způsobenou odpovídal zaměstnavatel.

Jestliže u zaměstnance došlo při odvracení hrozící škody také k poškození zdraví (pracovnímu úrazu), obdrží náhradu věcné škody v rámci odškodnění tohoto pracovního úrazu (srov. § 266 odst. 2 ZP).

JUDr. Pavla Hloušková, Zdroj: Verlag Dashöfer



Hodnocení => průměr 064
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář