Reakce ČSÚ na článek Pavla Kohouta v LN ze dne 17.7.2007 „Vítejte ve zlatých časech“

Citace z článku:

 „Dalším důvodem nízké inflace je fakt, že index růstu spotřebitelských cen má jen volný vztah k životním nákladům. Ceny položek citlivých na růst objemu peněz jsou systematicky podhodnocovány, aby inflace vyšla lépe. Například metodika harmonizovaného indexu spotřebitelských cen podle Evropské centrální banky (ECB) zcela vylučuje jakékoli náklady spojené s vlastnickým bydlením. Něco podobného platí i pro jiné položky, zejména stavební materiály a některé služby. Ekonomové, kteří tvrdí, že inflace je v Evropské unii nízká, tedy nemluví úplnou pravdu. Při rychlém růstu cen nemovitostí a služeb ve většině zemí EU zjistíme, že dosavadní velmi volná měnová politika ECB by nebyla možná, kdyby centrální banka pracovala se skutečným, a nikoli „cinknutým“ indexem cen. Díky statistickým manipulacím je v oběhu více peněz, než je zdrávo.“

Článek se svým obsahem netýká přímo výsledků ČSÚ, ale obecně způsobu měření inflace v EU a jeho užití pro měnovou politiku.

Zdá se se, že autor zaměňuje pojem indexu spotřebitelských cen, který má poměrně přesnou definici, a poněkud vágní pojmy jako „inflace“ a „životní náklady“. Konstrukce indexu spotřebitelských cen a jeho vlastnosti, případně nedostatky, jsou známy všem centrálním bankám (včetně ČNB a ECB), které jej užívají pouze jako jeden z podkladů pro svoji měnovou politiku. Současný konjunkturální růst cen nemovitostí jim jistě neušel, pro jejich cenový vývoj používají alespoň přibližné konstrukce. Stěží by se tedy našel důvod, aby statistikové ISC záměrně podhodnocovali. Množství peněz v oběhu není záležitostí ČSÚ. Ten, podobně jako jiné statistické úřady, prezentuje detailně svoje metody a postupy, případně důvody k nim vedoucí.

Index spotřebitelských cen (dále ISC) je ze své definice čistým cenovým indexem, který je očištěný od vlivů změny kvality a přechodných cenových výkyvů. Růst kvality se obecně v ekonomické statistice považuje za růst objemu, nikoliv ceny. Z toho skutečně vyplývá, že růst „životních nákladů“ vyjádřený v peněžních jednotkách může být vyšší, než ISC. To plyne zejména z toho, že spotřebiteli může být „vnucena“ nová vyšší kvalita v daném spotřebitelském segmentu vlivem například marketingové politiky. Nebo spotřebitel nakupuje nové druhy zboží a služeb, které dříve nekupoval, a může k tomu dokonce být i okolnostmi nucen (třeba společenskými). To však již nemá nic společného s ISC, který je čistou mírou změny kupní síly peněz ve spotřebitelských výdajích. Takto ISC chápe většina zemí a je to též koncept HICP (Harmonized Index of Consumer Prices), který autor rovněž zmiňuje. Pojmem „inflace“ se pak obvykle označuje všechno mezi ISC a zmíněnými „životními náklady“.

HICP ve své současné definici výdaje spojené s vlastnickým bydlením skutečně vylučuje, přesto, že se na jejich variantním zahrnutí pracuje v EU již delší dobu. Problém spojený s harmonizací cen vlastnického bydlení spočívá v obtížnosti získání včasných a současně spolehlivých dat a také v různorodosti a nesrovnatelnosti možných zdrojů dat v jednotlivých zemích EU.

Je třeba upozornit, že takové náklady spojené s vlastnickým bydlením, jako je přestavba a nová výstavba, jsou náklady investičními, nikoliv spotřebitelskými. Proto by se ve spotřebitelském koši vlastně neměly objevit. Na druhou stranu jsou však možnou aproximací pro nájemné vlastníků svých obydlí, kteří si sami sobě nájem pochopitelně neplatí. Už zde je problém. Nájemné vlastníků svých obydlí není skutečnou finanční transakcí, je třeba jej odněkud odhadnout. Existuje několik možností, ale docílit souladu s konceptem čistého ISC je stěží možné. Rovněž není jednoznačné, které všechny náklady zahrnout a odhadnout. V současné době má v EU největší preferenci takzvaný akviziční princip, tedy ceny nově nabytých bytových nemovitostí do sektoru domácností za účelem bydlení, tedy nikoliv pronájmu (což by byla investice). Vzhledem k opožděnosti projektu EU na harmonizaci v této oblasti ČSÚ příslušný monitorovací systém teprve buduje.

Neznamená to, že by ČSÚ ignoroval bydlení vlastníků. Toto takzvané „imputované nájemné“ (česky asi „přisuzované“) je součástí tuzemského ISC již řadu let. Metodika byla vždy kompromisem mezi možným, vhodným a očekávaným od harmonizace v EU. Současný ISC je publikován vždy jak se zahrnutím imputovaného nájemného - jakožto hlavní indikátor „inflace“, tak s jeho vyloučením v příslušných analytických tabulkách. V současnosti je imputované nájemné kombinací imputovaných výdajů vlastníků bytů, kde se používají pro aproximaci analogické náklady v družstevních bytech podobného charakteru, a dále imputovaných výdajů vlastníků rodinných domů, kde se v současnosti používá pro aproximaci index cen stavební produkce. Důvody pro tuto metodiku jsou zřejmé: přiblížit se co nejvíce čistému cenovému indexu. Pokud bychom například celé váze imputovaného nájemného vlastníků v českém ISC, která činí asi 10% celého koše, přisoudili současný cenový index nemovitostí, znamenalo by to přisoudit všem, kteří bydlí nerušeně ve svých bytech a rodinných domech prudký cenový nárůst u té menšiny, která si je v současnosti pořizuje. I když ani tato menšina nebude v budoucnu z indexu spotřebitelských cen vyloučena. Avšak ani tímto krokem by neměl být v budoucnu index systematicky vyšší. Bude jen vykazovat vyšší výkyvy v souladu s konjunkturami a propady cen bytových nemovitostí.

Zdroj: Jiří Mrázek, ředitel odboru statistiky cen ČSÚ