Výhradně přírodní barviva byla u nás používána k barvení oblečení a ostatního textilu do poloviny 18. století. V Čechách a na Moravě se barvíři dělili na tzv. černobarvíře (barvili načerno, namodro a nahnědo) a krasobarvíře (barvili nažluto, červeno a zeleno). Byly proto využívány zdroje některých přírodních barviv, které se nacházely i u nás. Například mořena barvířská se pěstovala v okolí Prahy a Brna už v 17. století. Po celý středověk se v Čechách a na Slovensku pěstovaly také boryt a šafrán (na Moravě už od 13. století). Na zušlechtění lněných výrobků se tak podíleli nejen barvíři pláten, ale taky běliči a mandlíři. Po rozvoji syntetických barviv (po roce 1860) došlo k likvidaci porostů barvířských rostlin. Od této doby místo nich začal chemický průmysl vyrábět syntetické náhražky. Začátkem 21. století je tak přírodními barvivy barven pouze zlomek z vyrobeného textilu.

Výhody a nevýhody

Zájem o přírodní barviva však v poslední době stoupá, protože si veřejnost začíná stále více uvědomovat zdravotní a environmentální problémy související s používáním umělých barviv, kterých se celosvětově spotřebuje asi milion tun ročně. Toxické znečištění odpadních vod po barvení umělými barvivy je totiž výrazně vyšší, než je tomu v případě barviv přírodních.

Základním zdrojem surovin pro výrobu syntetických barviv jsou ropa a černouhelný dehet, který se získává z koksu, amoniaku a suchou destilací černého uhlí. Přírodní barviva jsou naproti tomu získávána z obnovitelných zdrojů a vedle nižšího zatížení životního prostředí při výrobě můžou znamenat také nové tržní příležitosti pro farmáře a malé a střední podniky.

Barvířské rostliny

Pro barvení je možné využít velké množství divoce rostoucích i pěstovaných rostlin.

Stručný přehled nejvýznamnějších barvířských rostlin:

Světlice barvířská (Carthamus tinctorus) je jednoletá bylina, která dorůstá výšky až jednoho metru a pochází z Orientu. Její květy obsahují červené barvivo karthamin a žluté barvivo zvané saflorová žluť. Červeným barvivem se barvilo v minulosti hedvábí a lněné látky a připravovala se z něj rovněž barevná líčidla.

Rezeda žlutá (Reseda luteola) je jednoletá nebo ozimá bylina, dorůstající výšky 50–150 cm. Obsahuje ve všech částech rostlinného těla trvanlivé žluté barvivo luteolin (tetrahydroxyflavon). Nejsilnější barvicí schopnost mají stonky a listy. Pomocí mořidel (v tomto případě kamence) můžeme barvit především vlnu a hedvábí na jasně žluto, při použití chloridu cínatého pak na žluto-oranžovo. Se skalicí se obarví látky na olivovou barvu.

Boryt barvířský. Už Plinius starší ve svých spisech uvádí, že výtažek z borytu barvířského (Isatis tinctoria) je oblíbeným barvivem keltských kmenů, které se používalo při náboženských rituálech, sloužil ale i jako léčivo a prostředek k barvení vlny. Boryt je rostlina dorůstající výšky 0,5–1,4 m. Získat z něho můžeme látku zvanou indoxyl, jejíž oxidační produkty jsou převážně modře nebo purpurově zbarvené – podobně jako pravé indigo získávané ze zástupců jiných čeledí. K barvení na modro se používají listy, které se vaří ve vodě.

Kručinka barvířská (Genista tinctoria) je otužilý opadavý polokeř, dorůstající výšky 30–100 cm. Kvetoucí vrcholky větviček i s květy mořené kamencem dávají krásně žlutou barvu. V minulosti byl tento druh oblíbenou barvířskou rostlinou. Její lidové názvy jsou mimo jiné amočník, janofit, janovec menší, kozí barva, stínavec a žlutidlo.

Mořena barvířská (Rubia tinctorum) patří mezi nejstarší a nejužívanější barviva v Evropě, na Středním východě a v Indii. Byla známá už ve starověku, kdy se používala hlavně na barvení textilií. Je to otužilá vytrvalá rostlina, dorůstající do výšky 60–100 cm. Mořena obsahuje v kořenech barviva alizarin a purpurin. Sytě červená barva se získá z barvicí lázně mořenového kořene, kdy je mořidlem kamenec a vinný kámen.

Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare) je hojně kvetoucí keř se vstřícnými, kožovitými listy. K barvení na růžovo se používají plody, s kamencem a solí získává barvené plátno zase jasně růžovou barvu. Z čerstvé kůry se s kamencem v kyselém prostředí získává žlutá barva. Pokud ve vroucí lázni s kamencem delší dobu louhujeme tuhé kožovité listy, dají zelené zbarvení tkanin.

Řešetlák počistý (Rhamnus cathartica) je až 8 m vysoký keř. Jeho plody s kamencem a vinným kamenem dávají zeleň řešetlákovou, která se může použít nejen k barvení tkanin na zeleno, ale taky k přípravě zeleného inkoustu a malířských barev. Řešetláková zeleň je jedním z nejlepších zelených barviv na tkaniny.

Možnosti v budoucnosti

Nejen kvůli nedostupnosti standardizovaných barviv na trhu a jejich nízké stálosti, ale taky kvůli omezenému výběru odstínů a nahraditelnosti umělými barvivy se zatím přírodní barviva špatně prosazují. Jako příklad ale může posloužit indická firma Alps Industries, které se podařilo některé nevýhody překonat tím, že vyrábí látky už z přírodně barvených vláken, čímž zajišťuje jejich opakovatelnost a umožňuje jí to i vyrobit velkou škálu odstínů s poměrně dobrou stálostí barev. Přírodní barviva vyvinutá v této firmě můžou být použita k barvení všech typů přírodních i syntetických tkanin, jako jsou vlna, hedvábí, nylon, polyester atd. Firma vyrábí sedm základních barev: modrou, zelenou, purpurově červenou, hnědou, žlutou, lněnou a černou. Vlákna obarvená v těchto sedmi základních barvách jsou pak smíchána s neobarvenými vlákny vždy v určitém poměru, čímž vznikne až neuvěřitelných 280 odstínů.

V České republice zatím nepůsobí žádná specializovaná firma, která by se zabývala přímo využitím tohoto cenného obnovitelného zdroje. Pořádají se ale například kurzy barvení přírodními barvivy (Rosa) a v poslední době bylo vydáno několik knih s touto tématikou. Použití přírodních barviv je velmi jednoduché a každý si ho může vyzkoušet sám. Návod, jak barvit přírodními barvivy, bude uveden v příštím díle seriálu týkajícím se přírodních vláken – pro ně jsou tato barviva totiž nejvhodnější.

Další informace:

http://home.zf.jcu.cz/databazefytomasy

Bidlová, V.: Barvení pomocí rostlin. Rosa, České Budějovice, 2004.

Tichá, I., Tichý, L.: Barvy z rostlin. Rezekvítek, Brno, 1998.

www.alpsind.com

Zdroj: Petr Konvalina, Ekolist, 6. 7. 06 (Článek vyšel v tištěném EkoListu č. 6/06)                                       Zdroj info ÚZPI