Alespoň část obilí, které shořelo na ruských polích, by tak jako tak skončilo v ohni. Jinak by se totiž stejně jako každý rok potýkal světový trh s přebytky milionů tun pšenice. Vozit ji do míst, kde jí je zapotřebí, je příliš drahé. Zato se pšenicí dobře topí, skoro jako horším hnědým uhlím. A tak přebytky končí mimo jiné v kotlích.

Ani výpadek několika desítek milionů tun z ruských a ukrajinských polí letos situaci nezmění. Po strmém růstu na začátku srpna cena pšenice na trzích v posledních dnech stagnuje. Navíc je stále o polovinu nižší než v prvním čtvrtletí roku 2008.

Příliš mnoho obilí máme i v Česku. Rozloha naší orné půdy dnes činí tři miliony hektarů, na potraviny stačí miliony dva. A tak kvůli jistotě potravinových dodávek a práce pro zemědělce vytváříme ročně v průměru přebytky kolem jednoho a půl milionu tun. I tuzemská pšenice proto často skončí jako palivo.

Příliš úrodné Česko

Čeští zemědělci ve stále větší míře přebírají roli energetiků. Neplní jenom naše žaludky, ale zčásti také nádrže aut. Dokonce vytvářejí teplo a elektřinu.

Řepka se stala v Česku hlavní představitelkou novodobých biopaliv a letos obsadila téměř 370 tisíc hektarů »zbytečné« půdy. Jde o historické maximum.

Ale není divu. Díky podpoře biopaliv je spolehlivou a rentabilní plodinou. Náklady na vypěstování hektaru řepky se pohybují od 20 do 24 tisíc korun, průměrné tržby za hektar dosahují 26 tisíc. Snad ještě lépe je na tom kukuřice, která se však používá hlavně jako náplň do bioplynových stanic. Odbyt je zaručený, ceny slušné.

»To na cenu pšenice se nemůžete spolehnout,« říká Bohdana Janotová z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací. Průměrná roční cena pšenice se v posledních letech pohybovala v nepředvídatelném rozmezí 2500 až 5000 korun za tunu. Míra její rentability kolísala v posledních pěti letech meziročně o čtyřicet procent.

Program na podporu pěstování a přidávání řepky olejné do motorové nafty byl zahájen v 90. letech a u jeho zrodu byl přítomen i Václav Klaus, jak mu zemědělci nezapomínali připomínat v době, kdy se vetoval zákon o zvýšení podílu biosložky v naftě na 6,3 procenta.

V době rozkvětu českého Oleoprogamu na přelomu tisíciletí nebyla výměra řepky o mnoho menší než dnes. Zvětšující se žluté lány nicméně zabrzdil vstup do Evropské unie, kdy Česká republika musela zrušit daňovou výjimku na palivo z řepky. Přesto letos jenom za řepku zemědělci vyinkasují kolem osmi miliard korun. Na přísady do paliva se zpracuje asi 40 procent z tohoto množství, zbytek jde například na výrobu potravinářských olejů.

Čím zabavit zemědělce

Vyspělé země včetně Česka zoufale pokračují v hledání činnosti, která by zemědělství udržela v chodu a příliš nestála. V posledních dvou desetiletích se podařilo najít jenom dvě nedokonalé náplasti.

První je biozemědělství, spořivé na vstupech a výstupech do pěstování či chovu. Druhou je výroba energie, které na rozdíl od potravin nemá vyspělý svět nikdy dost.

Od tuzemských zemědělců však nelze čekat, že by hlad po energii zahnali. V současnosti činí podle statistik podíl biomasy, tedy rostlinné hmoty včetně dřeva, na výrobě energií necelých pět procent.

»Výhledově by Česká republika bez zásadních změn v krajině mohla z biomasy pokrýt maximálně něco mezi deseti až patnácti procenty naší celkové spotřeby energie,« říká energetický analytik Josef Karafiát z firmy Ortep. Na tom už se podle něho většina odhadů včetně těch ministerských shoduje.

Pro zemědělce je těch deset procent zajímavých. Podíl českého zemědělství na HDP je zhruba 2,3 procenta. V absolutních číslech činí objem produkce 80 miliard korun ročně. I pár procent z energetiky by přineslo na venkov vítané miliardy navíc.

Biopaliva bez šance

Žlutější už česká pole asi nebudou. Řepka se musí na poli střídat s jinými plodinami, aby se zachovala kvalita půdy. V nejbližších letech bude spíše tedy »rotovat« po volných polích na podobně velkých plochách jako letos.

Zato objem zpracovatelských kapacit se v tuzemsku za poslední roky zvýšil. Odvětví se soustředilo do několika málo velkých provozů, jako je vloni otevřený Preol v Lovosicích (součást Agrofertu) nebo jihlavský Agropodnik.

Pořád pracuje i bývalá Setuza, donedávna STZ, nyní Lisovny Ústí nad Labem. Podnik patří stoprocentně Ivo Halovi, advokátovi Petra Sisáka, který v Čechách spravuje »dědictví« Tomáše Pitra.

Zatímco z kukuřičného biolihu dotovaného v USA osmi miliardami ročně se získá v průměru o pár procent energie méně, než se vloží do pěstování kukuřice, Česko alespoň neprodělává. »Řepka na českých polích je v tomto ohledu mnohem lepší,« dušuje se Petr Jevič z Výzkumného ústavu zemědělské techniky a člen Českého sdružení pro bionaftu.

Podle provedených analýz se z řepky získá přibližně třikrát tolik energie, než se do jejího pěstování a zpracování vloží. Zbytky se navíc zkrmují, sláma se může pálit na teplo.

Přesto se výrobní cena řepkového paliva pohybuje kolem 22 korun za litr, tedy v současné chvíli více než dvojnásobku výrobní ceny nafty. Při rovné soutěži s fosilními palivy biopaliva nemají šanci.

K výrobě biopaliv se v průmyslově vyspělých stá-tech sahá ve chvílích společenské nouze. Třeba jako ve válečných letech v Německu. Nebo na přelomu 20. a 21. století, kdy došly nápady, co si počít s »přebytečnou« půdou.

Líh tu není

V Česku je zapomenutým bratříčkem bionafty bioetanol čili biolíh. Ten se v USA vyrábí z kukuřice, v Brazílii z cukrové třtiny, v Evropě z obilí nebo cukrové řepy.

V porovnání s řepkou nemá šanci. Dovoz, především z Brazílie, je o několik korun na litr výhodnější.

Přitom spíše biolíh u nás má tradici. V letech 1926 až 1936 bylo v Československu zavedeno ze zákona povinné přimíchávání 20 procent bezvodého etanolu do benzinu.

Ze čtyř postavených lihovarů dlouhodobě běží a vydělává jen Agroetanol TTD v Dobrovicích. A ten se orientuje hlavně na vývoz. Třeba paliva s 85 procenty biolihu do Švédska, kde už je dostatek vhodných automobilů.

Lihovar ve Vrdech, za nímž stojí podnikatel Otakar Moťka, v současné době pracuje jen na poloviční výkon. Ale jenom krátkodobě, neboť výkyv cen obilí učinil provoz nerentabilním. Protože ceny už klesají, provoz by mohl začít za dva, za tři týdny, myslí si ve Vrdech.

Poslední, PLP Trmice, pracuje »na zkoušku«, kolaudovat by snad mohl v příštích měsících. Má problémy se zápachem a zvyšováním dopravní zátěže v okolních obcích. Tamní zemědělci, kteří neměli kde prodat své obilí, prosadili alespoň tento zkušební provoz.

Poslední lihovar, Korfil v Hustopečích, je v úpadku.

Země plynu

Naopak hitem je bioplyn. Bioplynové stanice začaly v posledních letech vyrůstat ve velkém. »Během letošního roku by jich mělo stát přibližně sto dvacet, před třemi lety to byla zhruba dvacítka,« odhaduje Jiří Weichet z Ústavu zemědělské ekonomiky a informací.

»Krmit« stanice bude v letošním roce sklizeň přibližně ze dvaceti tisíc hektarů, především kukuřice. V dalších letech by se mohl počet zečtyřnásobit až zpětinásobit. (O bioplynových stanicích viz Ekonom č. 18/2010.)

»Finančně jsou pro zemědělce zajímavé. Představují stabilizaci zemědělských podniků, především díky stabilním tržbám v horizontu 20 let na rozdíl od velmi rozkolísaných cen potravinových komodit,« vysvětluje Bohumil Belada, viceprezident Agrární komory. Ten zároveň pracuje ve firmě Farmtec, jednom z největší českých dodavatelů bioplynových stanic u nás.

Bioplynové stanice brzdí jediné: distributoři energií. Agrofert Andreje Babiše snížil počet bioplynových stanic plánovaných na letošek z devíti na tři. Problémy byly ve všech případech s připojením do sítě. Podobné problémy mají i menší zemědělské podniky.

Energetikům, jako je ČEZ nebo E.ON, vadí pravidelný příjem zemědělců. Jde totiž o jejich peníze. Provozovatel bioplynky inkasuje za »čistou« elektřinu od distributora. Ten přitom peníze od státu získává až se zpožděním.

Že jde o dobrý byznys, vidí i distributoři a rádi by využili situace. ČEZ by už měl betonovat základy své první bioplynové stanice v Číčově pod Brdy. E.ON nabízí spolupráci na podobných projektech, byť spíše pro obce než zemědělce.

Šťovík míří do budoucnosti

Zemědělci ale nemusejí zoufat, brzy se před nimi zřejmě otevře nová příležitost. České republice totiž dochází surovina, které je na pohled dostatek: palivové dříví.

Lesů je v českých zemích dnes více než za posledních několik století. Dříví přitom není nazbyt, protože polovina paliva každoročně získaného z lesů poslouží k výrobě energie. Do dvou let má však začít fungovat více než desítka větších provozů, především tepláren, které využijí i zbývající polovinu lesního »koláče«.

Až v lese nebude kde brát, přijdou patrně na řadu rostliny cíleně pěstované na spalování, které se v tuzemsku zatím jen osmělují. Například ve Žluticích na Karlovarsku se teplárna na příští léta se zemědělci dohodla, že pro ni budou pěstovat takzvanou »sloní trávu« (Miscanthus). Nejrozšířenější rostlinou tohoto druhu je v Česku šťovík.

Všechny dohromady se zatím pěstují maximálně na tisících hektarů. Oficiální místa ale uvažují, že by se mohly v horizontu dekády pěstovat na desetině české orné půdy, tedy nějakých 300 tisících hektarů. Bez nich nelze desetiprocentního podílu biomasy na energiích dosáhnout.

Malým dílem přispějí ke spalování i tradiční plodiny. Do kotlů zamíří ve větším patrně sláma z obilovin i řepky a také seno. Příspěvek to nebude velký, odhadem desetkrát menší než z dřevěných paliv.

Když se uhlí zelená

Energetické plodiny by mohly být zajímavé i pro provozovatele velkých elektráren a tepláren. V rámci současných zákonů totiž dokážou přeměnit fosilní palivo na »čistou« energii.

Myšlenkové salto mortale se nachází ve vyhlášce o podpoře obnovitelných zdrojů energie. Konkrétně v pasáži o společném spalování biomasy a fosilního paliva, tedy hlavně hnědého uhlí. Tento způsob využívá několik velkých zdrojů, například provozovna ČEZ v Hodoníně. Zmíněná vyhláška výslovně říká, že veškerá elektřina vyrobená spoluspalováním se považuje za elektřinu z biomasy. Přitom množství uhlí se v kotli podle typu pohybuje od 40 do 95 procent.

Mávnutím kouzelné biomasy se však fosilní palivo změní na »čistý« zdroj elektrického proudu. Výrobce získá nárok na »zelené bonusy« za všechnu vyrobenou elektřinu (ze teplo ne), jejichž výše se pohybuje od 50 do 1370 korun za megawatt.

Zkrátka nepřijde ani český stát. Ve výkazech pro Brusel hned naše energetika vypadá »čistotněji«.

Přes výmoly a výmysly

Další houšť opatření navíc vede k tomu, že biomasa končí hlavně v kotlích velkých provozů a menší investoři jsou znevýhodněni. Jde o řadu nařízení, která byla zavedena nezávisle na sobě. Každé osvobozuje od nějaké povinnosti nebo daně.

Díky využití biomasy tak například není zapotřebí platit povolenky za vypuštěný oxid uhličitý. Ty jsou jinak povinné pro všechny velké zdroje nad 20 megawattů.

Velké energetické podniky jsou proto ochotny nabídnout vyšší cenu při nákupu biomasy. To může mít likvidační důsledky pro malé investory, například menší obce, kteří si postavili kotel na palivo z blízkého okolí.

Navíc velké podniky často biomasu svážejí ze značných vzdáleností, a plýtvají tak naftou na dopravu.

Hlady neumřeme

I když se může zdát, že nesmyslně nastavený systém nemůže a neměl by fungovat dál, opak bude v nejbližších letech pravdou. Zemědělci se v následujících letech budou »energetice« věnovat čím dál tím víc.

Přispívá to sice ke zvýšení cen potravin, ale minimálně. Po uklidnění situace kolem nárůstu cen potravin v roce 2008 vydala Světová banka letos v červenci novou analýzu. Biopaliva podle ní zvýšila ceny potravin jenom o několik procent. Větší roli měla sehrát neúroda, vysoká cena nafty a také spekulace na trhu s komoditami.

Je nepravděpodobné, že by v Evropě chyběly potraviny. Na biopaliva jdou jen dvě procenta evropského obilí, navíc vlna nadšení rychle opadává a společenská poptávka po nich zřejmě neporoste.

Podivný kolotoč proto je a v blízké budoucnosti bude největší šancí českého venkova posledních desetiletí. Vznikl na politickou objednávku a bez dotací je ve stávající situaci ekonomicky nesmyslný. Pokud se ceny fosilních paliv nedostanou alespoň na úroveň roku 2008, méně dotací nespolyká.

Zatím se však nedá říct, že by hrací plocha pro zemědělce a ostatní byla dobře připravená. Je plná nečekaných pastí, které klade jednou Brusel a jindy česká ministerstva. Podporovaná, zavržená a znovu podporovaná řepka by mohla povídat

Matouš Lázňovský

(Viz též komentář)

Za kolik bude chleba?

- Nárůst cen obilí určitě prodraží vaše výpravy do obchodu. Ale nemělo by to být o mnoho, ukazuje rozbor jeho ceny.

- Obilí má na cenu pečiva vliv deset až dvacet procent. V posledním měsíci cena narostla na světových trzích v některých dnech téměř o polovinu. V přepočtu to ale je zhruba ze tří na čtyři padesát.

- Pro chléb jsou důležitější další kroky výroby. Zhruba 40 procent ceny dělá mletá mouka, která stojí přes osm korun.

- Průměrná spotřebitelská cena samotného chleba je přes osmnáct korun.

- Na celkové ceně tedy rozdíl v ceně obilí činil zatím maximálně korunu padesát na bochník. Více to snad nebude i proto, že mezi českými pekárnami v současné době vládne ostrý konkurenční boj.

- Horší situace byla už v roce 2008, když obilí stálo asi šest korun za kilogram. Mouka tehdy stála až čtrnáct korun a chleba nad 23 korun za kilogram.

8 milard korun

Tolik letos v Česku dostanou zemědělci za pěstování řepky.

I když se může zdát, že systém nemůže a neměl by fungovat dál, opak bude v nejbližších letech pravdou.