Za zřejmě nejlepší možnost výroby energií ze zemědělské produkce považují odborníci bioplynové stanice. „Agrární komora má spočítáno, že je třeba zapojit zhruba 600 tisíc hektarů půdy. Konkrétně jde o bioplynové stanice, výrobu tepla z biomasy a biopaliva pro dopravu. Tyto programy zavést musíme, protože jsme přijali závazek docílit do roku 2020 třináctiprocentního podílu energie z obnovitelných zdrojů,“ říká prezident Agrární komory ČR Jan Veleba.

Využití zemědělské půdy k produkci biomasy může podle něj vytvořit až 20 tisíc pracovních míst a zvýšit hrubou zemědělskou produkci o 11 miliard korun ročně. Konkrétně by se mohlo podle komory do roku 2020 vybudovat až jeden tisíc bioplynových stanic o výkonu 7,5 milionu MWh.  Podle předsedy Zemědělského svazu ČR Miroslava Jirovského představují bioplynové stanice prakticky uzavřený cyklus, kdy lze zpracovat zároveň nadbytečnou rostlinnou produkci, zlikvidovat odpad z živočišné produkce, jako vedlejší produkt bioplynky vyrobit hnojiva a ještě vyrobit energii. „Nemusí to být pouze energie elektrická, ale i plyn,“ podotýká Jirovský. Z toho důvodu by podle něj měly mít perspektivně všechny velké zemědělské podniky chovající zvířata bioplynové stanice. V Česku je podle Jirovského až 1800 takových podniků.

Celkový počet bioplynek ale může být nižší. Jirovský považuje za optimální výkon stanice kolem půl megawattu. Dostatek „potravy“ pro takové zařízení ale mohou zabezpečit jen podniky obhospodařující zhruba 1000 hektarů zemědělské půdy. Zemědělský svaz již také podle jeho slov podepsal na konci loňského roku spolupráci se společností RWE s cílem vytvořit společné projekty bioplynových stanic. V současné době je podle něj ve stadiu příprav zhruba 25 projektů bioplynek. Na rozdíl od jiných obnovitelných zdrojů energie, například fotovoltaiky, by neměla mít produkce tisícovky bioplynových stanic významnější dopad na ceny energií. Ústav zemědělských a ekonomických informací spočítal, že uvažovaná produkce 7,5 milionu MWh by zvýšila plošně cenu energií pouze o zhruba půl procenta. „Větší problém by mohl být s negativními dopady na životní prostředí,“ podotýká ale náměstek tohoto ústavu Tomáš Doucha.

Další rizika pro devastaci krajiny

Negativní dopady na životní prostředí jsou podle všeho také základním problémem produkce zemědělských surovin k výrobě biopaliv. Nejde přitom ani tak o spory o výši emisí, které při výrobě a spalování biopaliv vznikají, ale zejména o nadměrné průmyslové využití krajiny. V České republice, ačkoli jde v rámci EU o kopcovitou krajinu s velkou plochou podnikatelsky znevýhodněných oblastí, je oproti unijnímu průměru zhruba o 20 procent vyšší zornění. To zvyšuje rizika erozí, povodní a celkové negativní dopady klimatických změn a extrémních výkyvů počasí. Podle Jirovského ale v Česku orné půdy ubývá i přes rostoucí podíl surovin pěstovaných na biopaliva a naopak se zvyšuje množství zatravněné půdy.

Od července letošního roku je možné zvýšit podíl biolihu v benzinu z dosavadních 3,5 procenta na 4,1 procenta a podíl metylesteru řepkového oleje v motorové naftě z 4,5 procenta na 6,1 procenta. Pro zemědělce to v praxi znamená možnost využít odbyt produkce ze 67 tisíc hektarů zemědělské půdy.

Kvůli očekávanému zvýšení podílu biopaliv v pohonných hmotách také již od počátku letošního roku roste jejich produkce v ČR. Podle statistik Výzkumného ústavu zemědělské techniky se jen za první čtyři měsíce letošního roku v Česku vyrobilo téměř 90 tisíc tun biopaliv. Za celý loňský rok se přitom vyrobilo 154 923 tun MEŘO. Z tohoto množství se vyvezlo 24 221 tun, nejvíce do Polska a v podstatně menší míře do Rakouska a na Slovensko. Kromě toho se v Česku loni vyrobilo 89 625 tun bioetanolu, z toho bylo vyvezeno 50 953 tun a naopak do ČR bylo dovezeno 32 939 tun biolihu. Pro výrobu biopaliv se podle statistik využilo loni 118 890 tun pšenice, 229 320 tun řepky a 634 891 tun cukrové řepy. Současná kapacita výrobců biopaliv ale stále výrazně převyšuje reálnou spotřebu. V Česku je totiž možné ročně vyrobit až 425 tisíc tun MEŘO a 292 tisíc tun bioetanolu.

Plné využití těchto kapacit by ale již mohlo být problémem. I šéf Sdružení výrobců bionafty ČR Petr Jevič totiž přiznává, že podíl biopaliv na spotřebě pohonných hmot nelze zvyšovat do nekonečna. Podle jeho slov je limitem zhruba sedmiprocentní podíl. Naopak argumenty proti biopalivům, jako je růst cen pohonných hmot, negativní vliv biopaliv na motory automobilů nebo objem emisí vznikajích při produkci a užití biopaliv, pokládá Jevič za nepodstatné a často i nepravdivé.

Biopaliva s certifikátem

Možný negativní dopad produkce biopaliv si nicméně uvědomila Evropská komise. Také proto vydala v červnu letošního roku nařízení, podle něhož by suroviny pro výrobu biopaliv neměly pocházet z lesů, mokřadů a chráněných přírodních oblastí. Na trh přitom nebude možné uvádět biopaliva bez osvědčení jejich původu. Certifikáty budou vydávat auditoři, jejichž úkolem bude podle komise „kontrolovat výrobní řetězec či skutečnost, že biopaliva by se neměla vyrábět z nedávno odlesněných oblastí, odvodněných rašelinišť, mokřadů nebo oblastí s vysokou biologickou rozmanitostí". Komise zároveň konstatovala, že je možné podporovat pouze ta biopaliva, jejichž produkce povede k významným úsporám emisí skleníkových plynů.

„Biopaliva musí ve srovnání s fosilními palivy vést k úsporám emisí skleníkových plynů ve výši alespoň 35 procent, přičemž v roce 2017 se tyto úspory zvýší na 50 procent a v roce 2018 na 60 procent u biopaliv z nových rostlin," uvádí ve svém stanovisku Evropská komise. Ta kromě toho potvrdila cíl do roku 2020 dosáhnout desetiprocentního podílu biopaliv na spotřebě pohonných hmot v zemích EU. Tento cíl ale ještě může být do roku 2020 přehodnocen, respektive nemusí být pro všechny členské státy závazný.

Petr Havel, autor je agrární analytik
zdroj: www.profit.cz