Vládne meteorologická zima, konečně sněží, a přesto je (například podle hladiny českých řek) sucho. To mi vysvětlete.

Je sucho, jako už dlouho ne - jakkoliv nám to může připadat i kvůli nadílce sněhu zvláštní. Jen pro upřesnění: průtoky vody v řekách tvoří i vývěry podzemních vod do koryt toků. A pokud je hladina podzemních vod kritická či nízká, tak i množství vody, které do řek vyvěrá, je malé. Proto jsou i menší průtoky... či jak říkáte - nízké hladiny řek.

Dovolte upřesnění. Například hladina Berounky ve Zbečnu je pouhé dva centimetry nad hranicí sucha. A třeba hladina Vltavy ve Vyšším Brodě pouhý centimetr. No a Labe v Děčíně - i s přičtením všech jeho soutoků - jen dvacet centimetrů nad hranicí sucha.

Jak říkám: vody začíná být nedostatek. A upozorňuji na to už hezkou řádku let. Jen loni v létě jsme to pocítili drsněji než jindy. Všimněte si třeba dlouhodobého poklesu hladiny vodní nádrže Orlík, která přestává plnit kvůli nedostatku vody rekreační funkci. I tahle její role je přitom poměrně významná.

Suchý rok byl koneckonců už ten předloňský. A loni to jen pokračovalo. Takže teď to sucho doznívá a v některý oblastech České republiky budeme nedostatek vody pociťovat ještě dlouho... pět i deset let, než se to možná vrátí do normálu. Odezvy či reakce podzemních vod jsou totiž velmi pomalé. Jejich oběh se nezřídka odehrává v deseti- či patnáctiletých cyklech.

V místech, kde jindy bývají závěje, nebyla ani vločka

Hydrologové a klimatologové varují, že i s přispěním rychle se měnícího klimatu a oteplování můžeme pocítit už v roce 2025 kritický nedostatek vody. Může taková situace za deset let opravdu nastat?

Dokonce mnohem dříve. Třeba už příští rok. Pokračující sucho zasáhne nejspíše jako první citlivější vodárenské systémy. V některých částech republiky může tudíž dojít k omezenému zásobování vodou... a nastalo vlastně už loni na mnoha místech Česka.

Ostatně už v roce 1991 jsme kvůli suchu rozváželi vodu jednomu milionu obyvatel. A znovu se může podobná situace opakovat už příští rok. I letošní zima je totiž opět extrémně suchá. A nic na tom nezmění ani těch pár centimetrů sněhu. Minulý týden jsem si i s rodinou vyšlápl na Praděd. V místech, kde touto dobou bývají jindy jen těžko překonatelné závěje, nebyla ani vločka. Přitom vodní nádrže, které nám přes rok zajišťují dostatek vody, se plní na jaře právě z tajícího sněhu na horách.

Jsme střechou Evropy - žádná voda k nám nepřitéká, jen odtéká. Co s tím tedy hodlají vodohospodáři dělat?

Musíme se snažit zadržovat v krajině co nejvíce vody, aby od nás co nejpomaleji odtékala. Ostatně i proto vznikl z iniciativy ministra životního prostředí Richarda Brabce tým „Sucho“. No a já z jeho pověření tyto experty „na vodu a sucho“ koordinuji.

K půdě nemáme vztah

Čím se tito vaši, v dobrém řečeno, „vodníci“ zabývají? Plánují stavby dalších přehrad či jiných vodních děl?

Nejenom. Ostatně díla, která zpomalují odtok vody z krajiny, pomáhají při obou klimatických extrémech: při suchu i povodních. Není to jen o výstavbě vodních nádrží, ale i změně hospodaření na pozemcích vegetačního krytu, zakládání remízků či průlevů,…  aby se odtok vody zpomalil a ona tak okamžitě nemizela v korytech řek a odtud rychle dál v Německu či Polsku,... když to přeženu.

Jde o širokou škálu kroků: vždy musí jít o nějaký mix opatření, jinak to nebude mít smysl. Hlavně se ale musí změnit myšlení lidí, a to je největší problém. Lidé, kteří dnes na půdě hospodaří, s ní nakládají doslova bezohledně, protože ji nevlastní a jen si ji pronajímají. Tohle je největší průšvih. V Česku je devadesát procent půdy propachtováno. Její nájemci se snaží hlavně vydělat... a už vůbec nemyslí na to, jak to s půdou za pár let dopadne. Jak budou žít jejich děti. Naši předci se přitom chovali k půdě - a tudíž i k vodním zdrojům - velmi ohleduplně. Právě kvůli svým dětem.

Nejviditelnějším - a možná i nejsledovanějším zásahem do přírody - jsou určitě již zmíněné přehrady. Jak je to s vyhlédnutými místy, kde by se mohly v budoucnu stavět?

Tyto „lokality akumulace povrchových vod“ byly původně zahrnuty do Směrného vodohospodářského plánu, který vznikal ještě v letech vlády komunistů. Vymýšlelo se, kde z hlediska potřeb rozvinuté socialistické společnosti bude nutno vybudovat vodní díla, aby mohlo být - cituji – „zajištěno zásobování lidí i průmyslu vodou“. Za sebe dodám: kterou se až neskutečně plýtvalo.

Těch lokalit bylo přes čtyři sta. Dnes je jich osmašedesát. Nečekají u nich ale bagry či míchačky betonu. Pouze se na tato místa vztahuje stavební uzávěra, aby se mohlo se stavbou vodních děl začít, pokud by se v budoucnu naplnily scénáře o nedostatku vody.

I podle vás se ale už naplňují. Takže, prosím: kde by měla v budoucnu vzniknout další vodní díla?

Ministerstvo životního prostředí zvažuje výstavbu čtyř takových staveb. Jedné na Zlínsku, dvou na Rakovnicku a té čtvrté v jiné části středních Čech. A vždy se to týká oblasti s rapidním úbytkem vody. Třeba právě pro Rakovnicko (konkrétně mezi Rakovnickým potokem a Blšankou) je sucho stále větším a možná už pro lidi neúnosným problémem. Místní by vám určitě potvrdili, že v Rakovnickém potoce neteče přes léto už téměř žádná voda.

Víte, nedostatek vody se většinou vztahuje jen na lidskou spotřebu. Málokdo si však uvědomuje, že bez vody nemohou fungovat celá průmyslová odvětví. A neobejdou se bez ní při chlazení ani jaderné či tepelné elektrárny. Voda se dokonce stává limitujícím problémem pro rozšíření atomové elektrárny Dukovany či Temelín. Na vodě a její kvalitě je závislý potravinářský i strojírenský průmysl... a samozřejmě i pivovary.

Domácnosti ale zatím nedostatkem vody netrpí...

Všichni potřebují k existenci vodu a v Česku s ní začínáme být v poslední době - alespoň v některých oblastech - vyloženě na hraně, třebaže to zatím domácnosti nijak dramaticky nepociťují. Naštěstí máme v Česku velmi dobře rozvinuté - i s přispěním našich předků - vodohospodářství. Vznik našeho Výzkumného ústavu vodohospodářského se ostatně datuje do let první republiky. V našich halách se také odzkoušela či na modelech testovala většina významných vodních děl v tuzemsku.

Stanou se z řek jen stoky?

Zmínil jste se o mixu opatření. Jak tedy chcete, kromě přehrad, zadržovat vodu v krajině?

V nejbližších letech se zaměříme na „zasakování“ srážkové vody do půdy. Jinými slovy řečeno: srážky, které spadnou na průmyslová, obchodní či jinak betonem a asfaltem zastavěná města, se zachytí a odvedou do nejrůznějších nádrží či rybníčků. No a kus dál vznikne soustava studní, do nichž bude voda z měst prosakovat. Z nich se pak může čerpat třeba na zavlažování městské zeleně, zatímco dnes se voda, která vyprší na město, odvádí hned do řek. Projekt „zasakování“ se teď například připravuje nedaleko Břeclavi.

Na podobném principu funguje ostatně už dlouho vodárna Káraný. Čerpá se tam voda z Jizery, v lese jsou pak velká zasakovací pásma a o kus dál se ze soustavy studní odebírá voda, která se průchodem přes horninové prostředí krásně vyčistí. Navíc je tam pěkně schovaná, aby se neodpařovala. Podobných projektů financovaných z operačních programů se připravuje víc. Znovu proto říkám - vodu v naší krajině zadržíme, avšak nejen přehradami (pro něž nejsou všude podmínky), nýbrž mixem nejrůznějších kroků.

Které oblasti trpí nedostatkem vody nejvíce?

Kromě již zmíněného Rakovnicka jde o jižní Moravu a kupodivu střední Polabí. Na hraně jsme ale i v místech jaderných elektráren Dukovany a Temelín. Vody je zkrátka v Česku málo, a lidé se s ní přesto nenaučili hospodařit. Navíc nás začíná trápit další problém.

Jaký?

Pokud je málo vody, tak se i její kvalita prudce zhoršuje. A navíc je i teplejší, protože se rychleji prohřeje. Voda je tak hůře použitelná na chlazení, takže jí elektrárny spotřebují daleko větší množství. A to pomíjím výskyt sinic, jimž se ve znečištěné a teplé vodě daří. Ačkoliv se vybudovalo velké množství čistíren odpadních vod, tak je voda z nich přece jen pořád poměrně špinavá - zejména proto je nutné její naředění v tocích.

Pokud ale nebude v řekách dost vody, tak se odpadní vody nebudou moci ředit a nám tu nastane netušený hygienický problém - v řekách nám potečou odpadní vody. A dalo by se to říct i mnohem expresivněji, co hrozí, že v nich vlastně poteče.

Deset let už všude možně - a donedávna marně - varuji, že se blížíme do dlouhého období nedostatku vody. Muselo však loni naplno udeřit až sucho, abych už nemluvil do prázdna a aby se nouzí o vodu začala zabývat vláda. V nadsázce řečeno mám dokonce radost, že to sucho přišlo, protože jsme se riziky, která nedostatek vody představuje, začali zabývat v nejvyšší čas. Jinými slovy: státní kolos se dal v boji o dostatek vody konečně do pohybu.

Bazén u každé vily. Plýtvání

To bychom asi měli vzdát hold tvůrcům symbolů komunistických staveb, jako je vltavská kaskáda anebo i nádrž Želivka.

Nepochybně. Svým způsobem to nicméně symboly té doby jsou. Například Želivka je úžasné vodní a technické dílo, které by dnes nemělo vůbec šanci vzniknout. Tyto robustní vodárenské soustavy nejsou naštěstí tak citlivé na jednorázové a krátké periody sucha. I díky nim netrpíme nouzí o vodu.

Menší vodní díla či vodárničky obcí mají ovšem už dnes problém. V některých obcích museli proto v loňském suchu zakázat napouštění - jak já říkám - snobských vilových bazénů.

Jak mimochodem hodnotíte tento bazénový trend?

V Českých Budějovicích jsem před časem letěl nad dlouhou řadou rodinných domků a u každého zářilo modré „bazénové oko“. Jde o nesmyslné plýtvání pitnou vodou. A týká se to i zalévání zahrad. Česko je podle všeho zemí s největší hustotou vilových bazénů na počet obyvatel. Aby byly navíc tyto bazény použitelné, musí se do nich sypat poměrně velké množství chemikálií, které se pak i s vodou vypouštějí do kanalizace či rovnou do přírody. Pokud by někdo spočítal spotřebu těchto bazénových chemikálií, nepochybně by nás šokovalo, jak ohromným množstvím chemie zamořujeme z pouhého snobismu přírodu.

Součástí nedávného usnesení vlády, které se týká vody, jsou mimochodem ekonomické nástroje. V souladu s nimi tudíž plánujeme zavedení tarifních pásem na spotřebu vody.

Jak by to v praxi fungovalo?

Komfortní biologická spotřeba člověka (i s koupáním) na den je dejme tomu nějakých 200 litrů. Jakmile ale předepsaný limit překročíte, tak zaplatíte za jeden litr trojnásobek obvyklé ceny. Zavedení tohoto pravidla není nic technicky nemožného a například v Izraeli to funguje skvěle.

K šetření vodou nedonutíte, bohužel, lidi jinak než její cenou. A tisíce bazénů v Česku dokazují, že životně důležitá surovina je u nás stále až příliš levná. I proto jí tak stále plýtváme.

Ale nebylo tomu tak asi vždy.

Nebylo. Naši předci (ale i z pohraničí po válce odsunuté obyvatelstvo) měli až neuvěřitelný smysl pro budování různých rybníčků a nádrží. Ti lidé s vodou doslova žili. Brali ji totiž jako něco, bez čeho nemají šanci přežít. My jsme však z vody stvořili nepřítele patřícího do napřímených a vybetonovaných koryt, který se nesmí při povodních rozlít a zaplavit baráky. Naši předci přitom stavěli baráky právě v místech, kde se rozlévala voda, protože jim povodně zúrodňovaly půdu. I když věděli, že je to občas vypláchne.

Dnes ale všichni čekají, že je stát před vodou ochrání. Příroda s přirozeným rozlivem vody odjakživa počítala. Lidé mě teď asi sežerou, ale například do okolí Mělníka se voda odedávna rozlévala. Do té krajiny zkrátka patří. A my ji tam teď protipovodňovými zábranami opět šněrujeme do koryta. Přičemž zábrany a většina protipovodňových opatření vedou ke zrychlenému odtoku vody z krajiny. Protipovodňová opatření či různé zátarasy jdou pak mnohdy přesně proti tomu, o co se teď snažíme: zadržet v krajině co nejvíce vody.

S těmi zátarasy bychom to neměli tudíž přehánět. I proto, že škody způsobené suchem jsou většinou několikanásobně větší než povodně.

Jan Gazdík  

Zdroj: Aktualne.cz