Pravda, poněkud pozdě, ale přece. Důležité ale je, že potřebu zakládat ve vhodných lokalitách nové rybníky, případně obnovovat ty, které v minulosti zanikly, nikdo nezpochybňuje. Teď jde jen o to, jakou prioritu v krajinotvorných opatření dostanou, především v konkurenci dalších prvků, která jsou vnímána jako opatření k prevenci sucha nebo povodní, zejména pak v konkurenci s poldry. Nutno přitom zdůraznit, že rybníky mají v krajině mnohem více rolí, než právě poldry. Především, že je v nich, na rozdíl od takzvaných suchých poldrů, voda pořád. To v praxi znamená on-line vliv na místní mikroklima, což je důležité i pro zemědělské hospodaření v bezprostředním okolí. Plochy rybníků se také částečně podílí na dotaci zdrojů podzemních vod, což je zase důležité pro výšku hladiny v místních studních. Kromě toho mohou rybníky sloužit k produkci sladkovodních ryb a rozšiřovat tak klasické zemědělské podnikání o tuto specifickou produkci. Vodní plochy jsou zároveň domovem vodních ptáků a dalších živočichů a rostlin, což žádoucím způsobem zvyšuje lokální biodiverzitu. A konečně – rybníky jsou také zdrojem vody pro hasiče a základním předpokladem pro operativní protipožární zásahy. Zejména letos v létě, kdy bylo díky horku a suchu požárů mnohem více než obvykle, byl nedostatek místních zdrojů vody k hašení pro hasiče jednou z největších překážek a výhodu měly takové lokality, kde nějaký zdroj byl. To ovšem nebylo moc často.

Ze všech jmenovaných rolí rybníků nejsou schopny suché poldry zajistit ani jednu, společné s rybníky mají jen schopnost zadržet v krajině vodu, která by jinak tekla nekontrolovatelně přírodou. Tedy – rybníky jistě ano, a bylo by velmi žádoucí, aby jejich nezastupitelná role v krajině byla také promítnuta do příslušných dotačních programů. Založit rybník není totiž obvykle úplně levná záležitost – obecně se má za to, že hektar rybníku vyjde zhruba na jeden milion korun. Nejjednodušší je přitom využít koryto nějakého místního potoka, tedy založit rybník takzvaně na zelené louce. K tomu je však třeba znát místní vodní poměry či charakter podloží, aby se voda z rybníku neztrácela.

Druhou možností, o které se ale příliš nemluví, je obnovovat rybníky v původních lokalitách. V řadě míst to sice už nejde, protože původní plochy byly zastavěny, případně odvodněny, často ve jménu meliorací. Přesto se vyplatí nahlédnout do starých map, případně konzultovat záměr založení rybníka s podniky Povodí, která řadou údajů o zaniklých rybnících disponují. Povědomí o lokalitách, kde se rybníky nacházely, může ušetřit mnoho peněz i času a především se lze poučit ze zkušeností předků, kteří měli k přírodě evidentně o dost blíž, než my. Je přitom celkem jasné, že nelze dosáhnout někdejšího stavu, kdy rybníky pokrývaly v minulosti zhruba 182 000 hektarů plochy České republiky, přičemž v současnosti je to asi 52 000 hektarů. Rozdílových 130 000 hektarů rybníků se fakticky obnovit nedá.

Pro začátek by stačilo (ale ani to se jen tak nepodaří) obnovit nebo založit kolem 10 000 hektarů rybníků – přibližně tak velká plocha zanikla na našem území od první poloviny 19. Století. Statistiku mají právě zmíněné státní podniky Povodí, které navíc vycházely z podkladů vojenského mapování z let 1836 až 1852. V uvedeném období přitom zaniklo na území České republiky celkem 4 927 rybníků o celkové rozloze přes 10 654 hektarů. Nejvíce rybníků – 1 927 – zaniklo v oblasti obhospodařované státním podnikem Povodí Moravy, celková evidovaná plocha zaniklých rybníků činí 1 468 hektarů. V území Povodí Labe zaniklo 1 646 rybníků, avšak výrazně větších, neboť plocha těchto rybníků činila 4 024 hektarů. V území Povodí Odry sice zaniklo v minulosti jen 95 rybníků, jejich celková plocha ale činila 2 862 hektary. V Povodí Vltavy pak zaniklo 837 rybníků o ploše 1 925 hektarů. V územně nejmenším Povodí Odry pak zaniklo 422 rybníků, které se rozkládaly na ploše přes 376 hektarů.

I laik si musí všimnout, že největší rizika sucha v současné době postihují oblasti, kde také v minulosti zaniklo nejvíce rybníků – jižní Moravu a východní Čechy. Což je o to smutnější, že na Pardubicku v minulosti existovala první propracovaná rybniční soustava na území zemí Koruny České. Zmínky o prvních východočeských rybnících pocházejí již z 11. století, zásadní předěl ale znamenal rok 1491, kdy získal pardubické a kunětickohorské panství Vilém z Pernštejna. Právě on na svých pozemcích vybudoval ve své době ojedinělý „Pernštejnský rybniční systém“. Osou tohoto sytému byly tři napájecí kanály – Dvakačovický, který dodával vodu z Chrudimky rybníkům na jihovýchod od Pardubic, Počápelský, který zásoboval vodou z Loučné rybníky na východ od pernštejnské rezidence a také městské haltýře, a konečně Opatovický kanál, který napájel vodou největší rybníky v okolí lázní Bohdaneč, kde rybníky v minulosti tvořily téměř souvislou vodní plochu. Tato mimořádná technická památka slouží ještě dnes k zavlažování zemědělské půdy a využívá jí i opatovická uhelná elektrárna. Kanál začíná u jezu poblíž Opatovic, a u Semína, po 34 kilometrech, vrací vodu zpět do Labe. Největší rybník z celé soustavy se jmenoval Čeperka. Byl vybudován v letech 1491 až 1496 a rozlohou kolem 1 200 hektarů suverénně předčil všechna vodní díla své doby, ale i ta dnešní – největší současný český rybník Rožmberk je zhruba poloviční. Kdo ale dnes tohle ještě ví?

Petr Havel