Typickým znakem všech jilmů je nepravidelný tvar listů. Jilmy kvetou brzy na jaře, ještě před olistěním. Jejich plodem je křídlatá nažka, která zakrátko dozrává a je schopna velmi rychle a masově vyklíčit. Přesto jsou jilmy jedněmi z našich nejvíce ohrožených lesních dřevin, a to díky tzv. grafióze - chorobě působené houbou Ophiostoma ulmi s. l. Tato choroba, zvaná též „holandská“, zdecimovala v průběhu 20. století během dvou pandemií populace všech jilmů na celé severní polokouli. V důsledku toho dnes jilmy tvoří jen nepatrný podíl v zastoupení našich lesů (0,02 %).

Lesy ČR proto věnují jilmům velkou pozornost. Významně se podílejí na jejich záchraně a reprodukci. Ta je součástí všech hlavních odborných koncepcí podniku, tedy „Programu trvale udržitelného hospodaření v lesích“, „Programu 2000 – zajištění cílů veřejného zájmu“ i nově vydané „Koncepce zachování a reprodukce genových zdrojů lesních dřevin u LČR na období 2010 - 2019“ (www.lesycr.cz/cs/odborna-verejnost/pestovani-lesu/genofond-lesnich-drevin.ep). Podnik mimo jiné obhospodařuje 13,56 ha semenných sadů jilmů, určených k produkci osiva a jeho následného využití v obnově lesů.

Jilmy mají kvalitní kruhovitě pórovité vláknité dřevo, někdy s tmavým jádrem, které je velmi pevné, houževnaté, dobře ohebné, nesnadno se štípe. V příčném řezu je dobře odlišitelné, neboť kruhovité póry jsou v letním dřevě výrazně vlnité. Dřevo je velmi odolné proti vodě. Proto se ve středověku používalo na vodní stavby. Využívalo se také v nábytkářství, zejména k výrobě ohýbaného nábytku, dýh a parket. Pevné lýko se v této souvislosti používalo na různé úvazy a výplety. Dnes je jilm díky svému nízkému zastoupení hospodářsky využíván minimálně. Jilmy se však pro svůj charakteristický vzhled často vysazují v zahradách a parcích.

Na našem území se vyskytují tři druhy jilmů – jilm horský (Ulmus glabra), jilm habrolistý (Ulmus minor) a jilm vaz (Ulmus laevis).

Jilm horský (Ulmus glabra) má značné nároky na vláhu a nesnáší proschnutí půdy v letním období. Jeho typická stanoviště jsou na prameništích, suťových stráních a na půdách s vysokou hladinou spodní vody. V nižších polohách roste na vlhkostně příznivějších stinných svazích a v údolích. Nejvíc mu vyhovují minerálně silné, hluboké, svěží až vlhké půdy, obohacené dusíkatými látkami z organického opadu.

U jilmu habrolistého (Ulmus minor) se rozlišuje lužní ekotyp požadující vysokou hladinu spodní vody a snášející dobře záplavy a ekotyp lesostepní, který snese vysýchající mělké půdy, jsou-li dostatečně živné. Tento ekotyp někdy vytváří na svých větvích typické podélné korkové lišty.

Jilm vaz (Ulmus laevis) upřednostňuje stanoviště s vysokou hladinou spodní vody, snáší krátkodobé záplavy, ale dovede přežít i tam, kde půda v létě vyschne, ztvrdne a popraská. Je vázán na hluboké živné půdy obohacené dusíkem. Jedná se o statný strom se svalcovitým, štíhlým kmenem a s otevřenou, nepravidelnou, široce klenutou korunou. Na kmeni jsou hojné výmladky (tzv. "vlky") a boule a na bázi kmene výrazné ploché kořenové náběhy. Dosahuje výšky 30 - 35 m, průměru kmene přes 1 m a dožívá se nejvíce 400 let. Kůra je šedohnědá, zvláště u starších stromů hluboce rozbrázděná.

Kontakty:

Zbyněk Boublík

Tiskový mluvčí Lesů ČR

Tel.: +420 724 813 301, E-mail: Boublik@lesycr.cz