Statková hnojiva jsou důležitou součástí koloběhu živin v zemědělství a také významným faktorem v péči o úrodnost půdy. V zemědělských podnicích s chovem hospodářských zvířat je část živin ze sklizených krmiv navracena zpět do půdy, kdežto při prodeji tržních rostlinných produktů je nutné živiny odebrané z půdy nahrazovat nákupem minerálních hnojiv. Na druhou stranu je však hospodaření se statkovými hnojivy stále více sledováno z hlediska možného znečištění vody a ovzduší. Investice do stájí, skladů statkových hnojiv, rozmetadel hnoje, kejdovačů atd. jsou dnes již i nutností pro přežití podniků, neboť na dodržování podmínek ochrany prostředí bude záležet výše dotací.

Podmínky pro dotace

Podle nařízení Rady č. 1782/2003 je nezbytnou podmínkou pro vyplácení přímých plateb dodržování vybraných zákonných požadavků na hospodaření a dobrých zemědělských a environmentálních podmínek. Jedním z 19 předpisů, které budou v rámci systému kontroly dotací („cross compliance“) vyžadovány v ČR od roku 2009, je i tzv. nitrátová směrnice (směrnice Rady č. 91/676/EHS), již uplatňovaná v ČR formou nařízení vlády č. 103/2003 Sb. a částečně i zákonem č. 156/1998 Sb., o hnojivech.

Dodržování těchto podmínek však bude vyžadováno i pro vyplácení příspěvků na opatření, jejichž cílem je udrži­telné využívání zemědělské půdy. To je náplní osy II „Zlepšování životního prostředí a krajiny“ v nařízení Rady (ES) 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (angl. EAFRD). V rámci opatření českého Programu rozvoje venkova (PRV) zaměřených na udržitelné využívání zemědělské půdy se budou v období 2007–2013 rozdělovat platby za přírodní znevýhodnění zemědělců (oblasti LFA), platby v rámci Natury 2000, platby související se směrnicí 2000/60/ES (rámcová vodní směrnice) a zejména platby na agroenvironmentální opatření (AEO).

Závadné látky

Statková hnojiva patří mezi „závadné látky“ podle § 39 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. Každý, kdo zachází se závadnými látkami, je povinen učinit přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod a neohrozily jejich prostředí. V rámci závadných látek jsou ještě vyčleněny dvě kategorie – nebezpečné látky a zvlášť nebezpečné látky, pro které platí přísnější pravidla (seznam nebezpečných a zvlášť nebezpečných látek je přílohou č. 1 zákona o vodách). Ještě v roce 2003 patřila statková hnojiva mezi „nebezpečné látky“, avšak počátkem roku 2004 odstranila novela vodního zákona (zákonem č. 20/2004 Sb.) statková hnojiva ze seznamu nebezpečných látek, kde byla původně jmenovitě uvedena v bodě č. 9.

Ale stále platí, že každý, kdo nakládá se závadnými látkami, tedy i se statkovými hnojivy, ve větším rozsahu (= při podnikání)nebo když hrozí zvýšené nebezpečí pro povrchové nebo podzemní vody, musí podle § 39 vodního zákona vypracovat plán opatření pro případy havárie („havarijní plán“). Tato povinnost se netýká přímé aplikace hnojiv, statkových hnojiv a pesticidů.Náležitosti havarijního plánu a podrobná pravidla nakládání se závadnými látkami stanovilo MŽP vyhláškou č. 450/2005 Sb. Navíc ze zákona platí povinnost nejméně jednou za 6 měsíců vizuálně kontrolovat sklady a skládky a v případě zjištění nedostatků bezodkladně provádět jejich včasné opravy

Statková hnojiva a odpady

V minulých letech byla statková hnojiva chybně zařazována paušálně mezi „odpady“ a vedle zvýšené administrativy se muselo nakládání se statkovými hnojivy řídit přísnými požadavky zákona o odpadech. Česká republika se tak tehdy nechtěně dostala na přední místo ve světě v produkci odpadů na jednoho obyvatele...

Exkrementy hospodářských zvířat jsou však statkovým hnojivem podle § 2 písm b) zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech.

Podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, je totiž odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit. Ke zbavování odpadů dochází vždy, kdy osoba předá movitou věc k využití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo předá-li ji osobě oprávněné ke sběru odpadu. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní-li movitou věc osoba sama. Osoba má povinnost zbavit se movité věci, jestliže ji nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí. Každý je povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným v tomto zákoně, a to pouze v zařízeních, které jsou k nakládání s odpady určena.

Z dikce zákona o odpadech (§ 3) tedy vyplývá, že odpadem není statkové hnojivo (kejda, hnůj atd.), které vzniká jako vedlejší produkt chovu hospodářských zvířat a je plánovitě používáno ke hnojení nebo využíváno jiným vhodným způsobem (např. jako druhotná surovina pro výrobu kompostů apod.). Je tedy důležité, jak je deklarován způsob využití.

Odpadem se exkrementy hospodářských zvířat stávají pouze v krajním případě, např. když přesahují limit cizorodých látek a nebo když se jich podnik musí zbavit, protože je nemůže využít přímo ke hnojení, příp. zpracování na organické hnojivo anebo předat ke hnojení jiným subjektům. Při uvedení statkového hnojiva do oběhu (i bezúplatně) pro něj platí některá ustanovení § 3 zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, zejména musí splňovat limity obsahů cizorodých látek podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 474/2000 Sb., o stanovení požadavků na hnojiva. Pro statková hnojiva platí tyto limity rizikových prvků (v mg prvku na 1 kg sušiny statkového hnojiva): 2 (Cd), 100 (Pb), 1 (Hg), 10 (As), 100 (Cr), 100 (Cu), 5 (Mo), 50 (Ni), 400 (Zn). Při uvádění statkových hnojiv do oběhu není, na rozdíl od organických hnojiv (komposty apod.), vyžadována jejich registrace. Pokud je statkové hnojivo dodáváno výrobcem přímo spotřebiteli, nemusí se označovat, pokud na tom spotřebitel netrvá.

Správná terminologie hnojení

Terminologii hnojení upravuje zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, a vyhláška č. 474/2000 Sb., o stanovení požadavků na hnojiva, ve znění vyhlášek č. 401/2004 Sb. a č. 209/2005 Sb. Podle této terminologie se „hnojivé látky“, tedy látky s účinným množstvím živin (nelze používat všeobecný termín „hnojiva“) dělí na:

Hnojiva a statková hnojiva

Hnojiva (typová hnojiva, jak jsou uvedena v příloze č. 3 k vyhlášce č. 474/2000 Sb., příp. další, netypová hnojiva)

·        minerální hnojiva

§         jednosložková

§         vícesložková 

§         hnojiva se stopovými živinami

§         vápenatá a hořečnatovápenatá hnojiva (typ 17)

·        organická hnojiva  (typ 18.1)

§         průmyslový kompost (typ 18.1 a)

§         vyrobená ze statkových hnojiv termofilní aerobní fermentací (typ 18.1 b)

§         vyrobená ze statkových hnojiv zpracováním žížalami Eisenia foetida (typ 18.1 c)

§         vyrobená z melasy po vydestilování lihu, také „melasové výpalky zahuštěné“ (typ 18.1 d)

§         vyrobená zejména ze statkových hnojiv anaerobní fermentací (typ 18.1 e)

§         netypová organická hnojiva (např. masokostní moučky)

·        organominerální hnojiva (např. obohacené melasové výpalky) (typ 18.2)

Statková hnojiva      

·        zbytky rostlinného původu (např. sláma, řepný chrást, silážní šťávy, zelené hnojení, tráva …),

·        vedlejší produkty chovu hospodářských zvířat (např. chlévská mrva, hnůj, močůvka, kejda, výkaly na pastvě, drůbeží trus, …), nejsou-li dále upravovány.

Odpady využitelné ke hnojení

Upravené kaly          

·        kaly z čistíren odpadních vod nebo kaly ze septiků a jiných podobných zařízení, které byly podrobeny biologické, chemické nebo tepelné úpravě, dlouhodobému skladování nebo jakémukoli jinému vhodnému procesu tak, že se významně sníží obsah patogenních organizmů v kalech, a tím zdravotní riziko spojené s jejich aplikací (definice podle § 32 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech; podrobnosti pro aplikaci na zemědělské půdě uvádí vyhláška č. 382/2001 Sb.).

Další odpady podmíněně využitelné ke hnojení

·        odpady z různých výrob – potravinářských, zahradnických, lesnických, ze zpracování dřeva, kožedělného a textilního průmyslu apod., které mohou najít uplatnění při využití v zemědělství (podmínky jejich možné likvidace přímou aplikací na zemědělské půdě upravuje vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech o nakládání s odpady; zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, řeší pouze jejich přepracování na hnojivo, včetně kompostování),

·        sedimenty - rybniční bahno, sedimenty z čištění vodních toků, vodních nádrží aj. (obecně se posuzuje podle zákona o odpadech, ale na jejich využití se vztahuje i legislativa pro ochranu zemědělského půdního fondu; pro odpovědné posuzování však stále chybí příslušná upřesňující legislativa).

V zemědělském provozu vznikají i odpadní vody. Odpadní vody, např. z dojírny či mléčnice, nejsou hnojivem, statkovým hnojivem ani odpadem. S ohledem na jejich složení a potenciální závadnost se odpadní vody, v souladu s kolaudačním výměrem, skladují buď samostatně nebo společně s tekutými statkovými hnojivy.  

Statková hnojiva a organická hnojiva

Dodržovat výše uvedenou terminologii je velmi důležité, neboť případná záměna pojmů, např. „statková hnojiva“ a „organická hnojiva“ může vést až k případným sankcím, ztrátě dotací apod. Typickým příkladem z poslední doby je různý laický výklad nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1774/2002, které stanoví hygienická pravidla pro vedlejší živočišné produkty, jež nejsou určeny k lidské spotřebě, včetně jeho novel a navazujících předpisů (nařízení Evropské komise č. 93/2005 a č. 181/2006). U těchto přímo použitelných předpisů EU platí, že vedle anglického originálu je pro české občany samozřejmě závazný i oficiální český překlad, nesmí však být chybný. Celý problém se odvíjí od terminologie nařízení č. 1774/2002 (příloha 1 „Definice“, bod 37), kde se pojmem „manure“ rozumí „any excrement and/or urine of farmed animals, with or without litter, and guano“, tedy „veškeré pevné výkaly a moč hospodářských zvířat, s podestýlkou nebo bez podestýlky, a guáno“. Pojem „manure“ je však v oficiálních českých překladech překládán jako „hnůj“, ačkoliv se jedná o veškerá „statková hnojiva“ živočišného původu. Pokud by byl opravdu myšlen pouze „hnůj“, tak ten je anglicky nazýván „farmyard manure“, příp. „dung“ (viz Osmijazyčný zemědělský slovník, SZN 1970). Terminologii hnojení v ČR upravuje zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech a vyhláška č. 474/2000 Sb. o stanovení požadavků na hnojiva. Pojem „manure“ by se tedy měl všude v českých překladech uvádět jako „statková hnojiva živočišného původu“. Příslušná místa již byla na tento problém upozorněna.

Uvedené předpisy EU přitom již důsledně odlišují „statková hnojiva“ („manure“) od výrobků často z nich vyrobených, tedy „organických hnojiv“ („organic fertilizers“). Protože se však v některých zemích stále ještě používá širší termín „organická hnojiva“ i pro statková hnojiva, podobně jako dříve i u nás, je v uvedených nařízeních č. 1774/2002 a č. 181/2006 ještě pro tyto případy zdůrazněno, že se příslušné zákazy či omezení vztahují opravdu jen na organická hnojiva a půdní přípravky, a nevztahují se tedy na statková hnojiva. Místo slov „s výjimkou statkových hnojiv“ je však v českém překladu chybně uvedeno „s výjimkou hnoje“. Pokud někdo přesně neovládá novou terminologii hnojení podle zákona o hnojivech, může dojít k mylnému výkladu, že všechna uvedená opatření, např. zákaz nebo omezení hnojení pastvin sice neplatí pro hnůj, ale vztahují se na kejdu, močůvku apod.

Nařízení č. 1774/2002 však na pastvinách zakazovalo pouze použití organických hnojiv a půdních přídavků vyrobených z vedlejších produktů živočišného původu 2. a 3. kategorie. Nařízení č. 181/2006 pak toto opatření zmírňuje, takže při dodržení určitých požadavků je možná pastva nebo krmivářské využití již za 21 dní od posledního použití uvedených organických hnojiv a půdních přídavků. Členské státy EU přitom mají povinnost vypracovat zásady pro jejich používání. Tyto zásady zpracované pro podmínky ČR jsou uvedeny na stránkách www.ukzuz.cz (viz. článek Ing. M. Floriána „Pokyny k použití organických hnojiv“, zveřejněný v Zemědělci č. 34/2006).

Produkce statkových hnojiv v ČR

S klesajícími stavy hospodářských zvířat (graf 1) se snižuje produkce statkových hnojiv živočišného původu (stájových hnojiv) a tím i přívod živin v této formě do půdy (tabulky 1 a 2). Z porovnání se spotřebou minerálních hnojiv (graf 2, tabulka 3) např. vyplývá, že zatímco v roce 1985 činil podíl fosforu a draslíku ve statkových hnojivech pouze 1/3 celkového přívodu do půdy, v roce 2005 je to již opačně a statková hnojiva živočišného původu jsou dvakrát významnějším zdrojem P a K než minerální hnojiva. Zatížení zemědělské půdy se obvykle vyjadřuje v dobytčích jednotkách (1 DJ = 500 kg živé hmotnosti) na jeden hektar celkové zemědělské půdy (4 259 mil. ha z.p., dle katastru nemovitostí ČR k 31.12.2005). Nynější hodnota 0,37 DJ.ha^-1 je méně než poloviční nejen ve srovnání s údajem z počátku devadesátých let, ale i v porovnání se současným průměrem „starých“ zemí EU 15 nebo konkrétně takových států, jako je Francie a Rakousko (0,8 – 0,9 DJ.ha^-1). Další státy (Velká Británie, Německo, Irsko, Dánsko) dosahují hodnot v rozmezí 1,0 -1,5 DJ.ha^-1, zatímco zatížení zemědělské půdy hospodářskými zvířaty v Belgii a Nizozemí se pohybuje dokonce okolo 3 DJ.ha^-1.       

Odhady produkce statkových hnojiv jsou však vždy zatíženy určitou chybou, pramenící z nedostatku přesných informací o způsobech ustájení hospodářských zvířat, skutečné produkci statkových hnojiv, jejich kvalitě a obsahu živin. Hodnoty v tabulce 1 vycházejí ze stavů hospodářských zvířat zjišťovaných v rámci pravidelných ročních šetření Českého statistického úřadu (ČSÚ). V posledních letech jsou tyto údaje sledovány vždy k 1. dubnu (od roku 1993 do roku 2002 k 1. březnu), přičemž od roku 2001 již nejsou zjišťovány počty hospodářských zvířat chovaných mimo rezort zemědělství, tedy v rámci „hobby aktivit“ obyvatelstva.

Obtížně se odhaduje zvláště produkce kejdy, vzhledem k její různé kvalitě a zejména obsahu sušiny. V dřívějších dobách nebyla výjimkou např. kejda prasat se sušinou 2 – 3 %, jejíž produkce byla tedy dva- až třikrát vyšší, než u kejdy s „normativní“ sušinou 6 – 7 %. S ohledem na srovnatelnost údajů je v tabulce 1 uvedena produkce kejdy s průměrnou sušinou, podle přílohy 3 vyhlášky č. 274/1998 Sb., o skladování a způsobu používání hnojiv, ve znění vyhlášky č. 399/2004 Sb. Obdobná situace je i v odhadu produkce močůvky. Vazných stájí s fungujícím samostatným odvodem močůvky ubývá, většinou se ze stáje vyhrnuje chlévská mrva i s močůvkou a při nedostatečném množství steliva se pak močůvka uvolňuje na hnojišti, společně s hnojůvkou. Tyto výluhy se musí zachytávat do jímek, neboť mohou představovat vážné nebezpečí ohrožení povrchových a podzemních vod.

Údaje o produkci různých druhů statkových hnojiv vycházejí z dřívějšího odhadu zastoupení bezstelivových systémů ustájení u skotu z 8 % a u prasat z 55 %. Z posledních šetření (např. u cca 200 podniků hospodařících ve zranitelných oblastech) však vyplývá, že zvláště u prasat se snižuje podíl chovů v bezstelivových provozech, a to přibližně na 40 %.

Ing. Jan Klír, CSc.

VÚRV Praha - Ruzyně