Deklarovaný hlavní záměr novelizace zákona – totiž snaha zamezit podvodům s dovozem vín a pančování vína vodou, ale předkládaná novelizace plnohodnotně rozhodně nenaplní. I v tomto případě totiž platí dva základní principy, které charakterizují současné novelizace zákonů či vytváření zákonů nových. Prvním z nich je teze, že při jakémkoli porušení zákona je jediným receptem zákonodárců dosavadní zákony zpřísnit. Základním výsledkem pak je, - a to je druhý princip – že zpřísněné zákony dopadnou především na poctivé podnikatele prostřednictvím vyšší byrokratické a často i finanční zátěže, zatímco podvodníci budou podvádět dál.

Konkrétně v tomto případě je hlavní příčinou současného, evidentně nežádoucího stavu, nedostatek politické vůle zásadně zpřísnit celní dozor při dovozech vína ze zahraničí na naše území právě již na hranicích. To ovšem návrh neřeší, neboť na podvodech vydělává skupina vlivných lidí, a pokud nebude odvaha jejich nezákonný byznys odhalit, nemůže pomoci jakýkoli zákon. Předkládaný návrh tak sehraje jen roli klasické vějičky na voliče, aby měli lidé pocit, že politická a legislativní garnitura „něco“ řeší.

Podle neoficiálních zdrojů se do ČR dováží zhruba 100 milionů litrů vína bez potřebných dokladů – a právě to je největší problém tuzemského trhu s vínem. Problémem přitom není samotný dovoz – kromě toho, že je ČR soběstačná v produkci vína jen zhruba ze 40 procent, a víno se tedy dovážet musí, jsou prakticky všechna dovážená vína levnější, než kvalitní vína z tuzemské produkce. Díky tomu je ale možné zachovat trend rostoucí spotřeby vína, protože valná část populace nemá dostateční finanční prostředky na to, aby kupovala pouze kvalitní tuzemská vína v ceně kolem 150 korun za litr. Pokud by se například v jedné domácnosti měla kupovat jen jedna lahev kvalitního tuzemského vína denně, vydala by taková domácnost jen za víno 4 500 korun měsíčně, což je logicky neúnosné. Pro konzumenty vína ČR je proto nutné zachovat možnost nákupu levnějších vín, a tedy i jejich dovozu, pokud ovšem budou splňovat legislativní požadavky na kvalitu, složení a označování.

Bohužel je třeba říci, že podvodům při dovozech nezabrání ani navrhovaná povinnost dovozců vín ze zahraničí nahlásit tyto dovozy Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému, ani povinnost desetidenního skladování dovezeného vína pro možnost jeho kontroly Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI). Nelegální dovozce, stejně jako nyní, samozřejmě nic nenahlásí a zboží následně uskladní v neregistrovaných skladech, kam kontroly nechodí, protože jim nejsou tato místa známa, takže SZPI bude kontrolovat jen legálně dovezené víno. Navrhovaná opatření tak především zvýší administrativní zátěž poctivých dovozců i distributorů. Pokud přitom hodlá stát regulovat trh s vínem v ČR, pak je zcela nezbytné regulovat jej systémově, jako celek. Předkládaný návrh ale reguluje pouze jednu část, a to trh se sudovými víny, ačkoli zjištění kontrolorů SZPI odhalují podvody s původem nebo pančováním vína také v kategorii lahvových vín, a to jen s málo nižší četností, než je tomu u vín sudových. Tuto oblast ale návrh zákona neřeší.

Návrh novely zákona kromě toho v praxi dokazuje, že ministerstvo zemědělství nepodporuje malé a menší zemědělské subjekty, proti čemuž se ministerstvo neustále ohrazuje. Důkazem nepravdivosti tvrzení ministerstva je ale skutečnost, že i když se návrh v pasáži o podmínkách povolení k opětovné výsadbě odvolává na předpisy EU, není do návrhu zákona zapracována možnost, kterou EU povoluje, a to udělit přednostní právo výsadby malým vinařům. Přednost při výsadbě vinic tak lze získat pouze k pokusným účelům.

Jistým pozitivním posunem oproti původním návrhům novely (bylo jich totiž víc) je nicméně odstoupení od plánovaného systému kontrolních pásek a snaha zkrátit cestu vína ke konečnému spotřebiteli od „příjemců nebalených vín“. I tak je ale zcela zřejmé, že se s dovozy vína bez politické vůle ke skutečnému řešení bude podvádět dál.

Petr Havel