Výsledkem je v takových případech téměř vždy ještě větší zmatek v hlavách televizních diváků, než jaký v nich měli na začátku pořadu, což v případě tématu prevence rizik sucha platí dvojnásobně. Rizika sucha totiž samozřejmě vznikají z celé řady příčin, z nichž navíc některé nelze ovlivnit, mění se v čase a prostoru, a v podmínkách naší země s nimi zatím nemáme – alespoň v novodobé historii – moc zkušeností. Složitost příčin logicky generuje složitost opatření, kterými lze uvedenému riziku čelit, přičemž žádné opatření samo o sobě není všespasitelné, protože ke komplexnímu problému není možné přistupovat jinak než komplexně. To ale zároveň znamená, že se často zamlžuje podstata věci a neodlišují se priority od detailů. Pokud se pak k tomu ještě navíc přidají politické proklamace ve stylu „všechno zařídím, všechno spasím“ v podání ministra Mariana Jurečky, nemohou takové televizní debaty divákům kromě škodolibé radosti, jak se mezi sebou aktéři diskuse hádají, přinést vůbec nic.

A to je škoda, protože zájem veřejnosti o téma „sucho“ evidentně roste. Není proto na škodu připomenout si skutečně hlavní linii problému. K tomu je třeba hned na začátku veřejně přiznat, že základní kámen k nárůstu rizik sucha v současné době položilo socialistické průmyslové zemědělství v době minulé, které v rámci kolektivizace nevratně poškodilo strukturu naší krajiny rozoráním mezí, vysoušením půd, narovnáváním toků a likvidací krajinných prvků. Výsledkem jsou podstatně větší „velké, širé rodné lány“, než by si v nejbujnějších představách připouštěl sám Josef Václav Sládek. Přesto jsme se z této zkušenosti nepoučili, a velké průmyslové celky podporujeme na úkor jiných i nadále, přičemž stávající ministr to v oficiálních dokumentech považuje dokonce za komparativní výhodu našeho zemědělství. Pokud ale není schopen tento svůj postoj přehodnotit, nemají téměř žádná opatření placená z peněz daňových poplatníků valný smysl, protože ke zlepšení stavu krajiny a její schopnosti zadržovat vodu a snižovat rizika sucha povedou jen zanedbatelně, ale utratí se za ně zbytečně velké množství peněz. Podstatné pro zemědělství v naší zemi, zejména při neutuchajících touhách po co nejvyšší „soběstačnosti“, je přitom potenciálně klesající konkurenceschopnost oboru, měřeno poklesem hektarových výnosů při splachu povrchové vrstvy půdy vodní erozí, které se tím mohou snížit až o 75 procent. Rizikem vodní eroze je každoročně ohroženo stále více pozemků i za období stávající vlády a tedy i ministrování pana ministra – přestože se neustále otrocky opisuje číslo 50 procent, reálně jsou tímto rizikem – v různé míře ohrožení – postiženo již více než dvě třetiny zemědělské půdy. Samozřejmě ne jediným, ale podstatným důvodem vodní eroze jsou velké nepřerušované plochy polí, jejichž obhospodařovatele stávající ministr obhajuje. Lidově a schematicky řečeno – pokud budeme i nadále v takovém přístupu pokračovat, bude výsledkem stále vyšších dotací nižší konkurenceschopnost našich zemědělců.

Nové programové období dávalo přitom ministerstvu zemědělství několik systémových možností, aby se pokusilo o zahájení nápravy nežádoucího stavu – a je třeba připomenout, že finalizace nastavení konkrétních podmínek dotací a podpůrných programů proběhla už za Mariana Jurečky. Jeho resort ale žádnou z nabídek nevyužil, ať již to byl princip redistribuce, možnost uplatnit greening na menších plochách půdy nebo nastavení podpor v rámci Programu rozvoje venkova. Dva roky je na ministerstvu zemědělství k dispozici plán na začlenění mokřadů, slanisek a tůní do krajinných prvků, na které by se vztahovaly dotace na plochu, nic se však nestalo. Struktura a podoba polí se nemění, přestože greening už povinně funguje a zemědělci za něj budou brát dotace. Je tedy zřejmé, že greening v podání současného vedení ministerstva nefunguje. A je tedy zřejmé, že ministr něco jiného říká, a něco jiného dělá. „Mít slovo“ prostě ještě neznamená realizovat správný čin. Věřit za tohoto stavu v nápravu situace, kterou mají podle ministra přinést spásonosné programy spouštěné v příštím roce, je proto zřejmě ještě větším rizikem, než je sucho. To by mělo být skutečným závěrečným poselstvím zmiňovaného televizního pořadu.

Petr Havel