Dvě třetiny této důležité výrobní plochy jsou na severní polokouli, pouze jedna třetina na polokouli jižní. Tyto plochy se podle odborníků, kteří hovořili na semináři v rámci Evropského fóra Alpbach 2011, stále zmenšují, protože se využívají ke stavbě budov, silnic, parků a jiných zařízení infrastruktury. V členských státech EU 27 se jedná v současné době o 350–400 ha denně. V Rakousku činí ztráta půdy 8 až 10 ha denně, což odpovídá ploše zhruba 13–16 sportovních hřišť. Dobrá půda je ovšem životně důležitá. Pěstují se na ní potravinářské, krmné a energetické plodiny. Půda také filtruje dešťovou vodu, která je potom použitelná jako pitná voda. Půda je současně největší genovou rezervou na Zemi s největší biodiverzitou. Celkově je zhruba 12 % povrchu Země vhodných k pěstování potravinářských plodin a hodnotné biomasy, zhruba 24 % jako travnatá plocha a 31 % jako les. Zbývajících 33 % plochy je příliš suchých, chladných nebo nedostatečně pokrytých zeminou, a tudíž nevhodných pro pěstování rostlin. V EU 27 se ročně ztrácí zhruba 1 000 km2 hodnotné půdy, přičemž ještě nejsou započítány značné ztráty způsobené erozí, silným znečištěním nebo ztrátou úrodnosti, sesuvy a zasolením. V rozvojových zemích je rostoucí zastavění půdy způsobeno především razantním růstem populace. Další problém představuje stále častější využívání agrárních produktů k výrobě bioenergie, zejména biopohonu jako konkurence potravin. Podle FAO a OECD se na světě zhruba 13 % vypěstovaného obilí, 35 % surového cukru a 16 % všech rostlinných olejů zpracovává na bionaftu, a to s rostoucí tendencí. Na 100 l biolihu v nádrži velkého osobního auta se spotřebuje skoro 300 kg obilí. To by stačilo na potravu pro jednoho člověka na jeden rok. Pro světovou populaci, která roste o 80–85 milionů ročně, a pro více než 100 milionů lidí, kteří se každoročně stěhují z venkovských regionů do měst, a proto si nemohou potraviny dále sami vyrábět, je ovšem potřeba další potrava. Rostoucí poptávka je vyostřena rostoucí poptávkou po masných výrobcích, čímž se množství obilí, které je k dispozici, dále redukuje. Na kilogram kuřecího masa jsou potřeba 2–3 kg obilí, na kilogram vepřového 4–5 kg a na kilogram hovězího 7–10 kg. Přitom ale není zohledněno, že průmyslové země vyhazují do odpadu až třetinu nakoupených potravin, většinou vůbec nerozbalených, a náklady na farmaceutické prostředky proti obezitě a nadváze by plně stačily na zásobování všech hladovějících lidí na světě potravinami. Problémy, které s sebou přináší neustálý úbytek půdy, mezitím vedly k tomu, že četné státy jako Čína, Indie, Jižní Korea a některé arabské státy si nakupují nebo pronajímají půdu v cizích zemích, stejně jako velké banky a velké průmyslové podniky. Nakupuje se většinou v rozvojových zemích v Africe, Asii a Jižní Americe – s převážně negativními dopady pro tamější obyvatelstvo. Podle Světové banky bylo tímto způsobem nakoupeno do roku 2008 až čtvrt milionu hektarů půdy ročně a do konce roku 2009 celkem 50 mil. hektarů, tj. 500 000 km2, z toho 70 % v Africe, což odpovídá rozloze celé Francie. V důsledku změny klimatu mizí v mnoha regionech zásoby vody na výrobu potravin kvůli zavlažování, současně zvyšují rostoucí teploty ztrátu vody odpařováním a spotřebu vody rostlinami. V oblasti Středozemního moře například již dnes zásoby vody nestačí na výrobu potravin a výroba biopohonu začíná být nereálná, protože na výrobu jednoho kilogramu kukuřice je potřeba zhruba 770 l vody. Tento vývoj je alarmující. Věda může pouze načrtnout scénáře a vysvětlit problémy. Rozhodnout však musejí politici. Ocitáme se na hranici nebezpečného vývoje z hlediska celosvětového zajištění potravy a udržení sociálních, ekonomických a ekologických podmínek pro velkou část obyvatelstva.

Umweltschutz, 2011, č. 5, s. 16–17

EKO VIS MŽP. Informační zpravodaj, 22, 2012, č. 1, s. 44