Od března do května proběhla veřejná diskuze na téma invazních rostlin, v níž Evropská komise pro životní prostředí získala 881 odpovědí. Průzkum ukázal, že občané EU mají oproti minulosti větší zájem na boji proti invazním rostlinám. Náklady na opatření k zabránění nebo minimalizaci rozšíření invazních druhů se podle EU pohybují v rozmezí pod 1 euro na osobu a rok až po 7 eur. I horní hranice však představuje nižší výdaje než náklady na likvidaci škod, které jsou vynakládány v současné době.
Náklady na pokrytí hospodářských škod, které způsobí invazními druhy rostlin a živočichů v zemích EU, a náklady na kontrolní opatření jsou podle odhadů Evropské komise minimálně 12,5 miliard eur ročně, pravděpodobnější je však suma okolo 20 miliard. Společným znakem invazních rostlin je rychlé šíření a utlačování původních druhů. Ikonickou invazní rostlinou u nás by mohl být bolševník velkolepý.
Boj s krásnou kytkou
Bolševník velkolepý je v mnoha ohledech pozoruhodná rostlina. Má veliké listy a výrazné květenství. Samotná rostlina u nás často dorůstá takové výšky, že dospělý člověk nedosáhne na její vrchol. Tento druh budí pozornost i tím, že patří mezi nepůvodní druhy. A svým chováním se řadí mezi rostliny invazní – rychle se šíří a vytlačuje ostatní rostlinné druhy. Pro člověka je také přímo nebezpečná tím, že může způsobit těžké podráždění kůže s vyrážkami a puchýři.
Bolševník se k nám dostal v 19. století z Asie. Původně měl být v Kynžvartu ozdobou zámeckého parku. Časem však zplaněl a rozšířil se do volné přírody. Z okrasné rostliny se stala noční můra ochránců přírody. Vzhledem k místu prvního výskytu je nejhůře postižená oblast Mariánskolázeňska a Sokolovska. A zde se také objevují snahy se s rostlinou vypořádat. „Projekt trvá čtyři roky, cílem je do roku 2013 omezit výskyt bolševníku na 10 % jeho původní rozlohy u chemicky likvidovaných ploch a na 30 % u ploch likvidovaných sečením,“ říká vedoucí odboru životního prostředí v Mariánských Lázních Lenka Pocová. Zkušenosti z tohoto projektu by se měly v budoucnu využít i na dalších lokalitách v kraji.
Netýkavka, křídlatka, topinambur
S bolševníkem velkolepým měli v devadesátých letech potíže i v Chráněné krajinné oblasti Orlické hory. Dnes, po chemickém ošetření, se stav blíží podprahové úrovni výskytu. Správa CHKO Orlické hory řeší problémy ale i s jiným přistěhovalcem z Asie, s netýkavkou žláznatou. Náklady v době, kdy se začaly problémy s invazními rostlinami řešit, představovaly podle Miloše Vaška zhruba 150 000 Kč ročně, a v současnosti jsou třetinové.
V Českém lese zmapovali lokality čtyř invazních rostlin. Kromě bolševníku a netýkavky se zaměřili také na křídlatku japonskou a vlčí bob mnoholistý. Nejvíce invazních rostlin bylo na severu Chráněné krajinné oblasti Český les. Důvodů je podle Tomáše Peckerta z CHKO Český les více. Roli určitě hraje frekventovaná automobilová i železniční doprava, invazním rostlinám také vyhovuje menší lesnatost oproti jihu CHKO. Netýkavka žláznatá se do CHKO Český les šíří z Německa, kde je často pěstována jako okrasná rostlina. Jedině křídlatka je po celém CHKO Český les rozšířena rovnoměrně s centrem v okolí Přimdy.
Zlínský kraj má největší potíže s nekontrolovatelným šířením křídlatky japonské. Pozornost také věnuje slunečnici topinamburu nebo javoru jasanolistému. V Národním parku Podyjí jsou největší problémy s netýkavkou žláznatou, roční náklady se pohybují mezi 15 000 – 40 000 korunami. Z původně plošného výskytu podél celého toku Dyje v národním parku se podařilo netýkavku 'zahnat' do několika izolovaných ohnisek.
Všechno to tu zaroste
Je zjevné, že invazní rostliny se objevují na mnoha místech republiky včetně chráněných území. Stát prostřednictvím správ chráněných oblastí či úřadů vynakládá značné úsilí na likvidaci neofytů. Nabízí se otázka, zda to má smysl. Podle Lenky Pocové z městského úřadu Mariánské Lázně by zdomácnění takové rostliny, jako je bolševník, vedlo ke vzniku bolševníkových monokultur, které by byly neprůchozí pro zvířata i lidi. Významně by se tak změnil ráz i využití krajiny.
„Náklady zcela určitě nejsou zbytečné a jsou ještě hrubě podhodnocené, protože dopad mnoha druhů není kvantifikován, ve skutečnosti to je určitě mnohem více. Existuje studie z přelomu století, která celosvětově odhaduje, že invazní organismy stály světovou ekonomiku zhruba 5 % HDP,“ říká uznávaný odborník na invazní rostliny Petr Pyšek z Botanického ústavu Akademie věd ČR. Dodává, že nejlevnějším přístupem k invazním rostlinám je prevence proti jejich šíření.
Vzít si kýbl s herbicidem je jednoduché
Krajinný ekolog Jiří Sádlo, který se zčásti věnuje také invazním rostlinám, říká, že v současnosti nezbývá, než se s invazními rostlinami naučit žít. A naučit se rozlišovat, kdy je invazní rostlinu potřeba likvidovat, kdy ji stačí průběžně tlumit a kdy ji můžeme tolerovat. Nebo dokonce chránit. „Ale v praxi je mnohem jednodušší než odhodlaného nevzdělance vzdělat, koupit mu rovnou kýbl s herbicidem a vyhnat ho do stráně,“ říká Jiří Sádlo. Úplná benevolence vůči invazním druhům neofytům je podle něho špatně, ale paušálně tvrdý přístup je ještě horší. „Krajina bez neofytů je prostě krajina udržovaná, a jakmile ji udržovat přestaneme, neofyty se začnou šířit,“ vysvětluje Jiří Sádlo.
„U nás se často setkáváme s dvěma strategiemi přístupu k té části invazních druhů, která je pokládána za nebezpečnou. Prvním přístupem je systematický nezájem. To lze chápat – je to sice nemoudrá, leč docela přirozená reakce na prostředí, v němž jsou důležitých problémů stovky,“ myslí si Jiří Sádlo a dodává, že horší je to s druhým přístupem: „Periodicky se mobilizují síly, pak se cosi bez rozmyslu hubí, a nakonec se to zase nechá zarůst. K ničemu to vcelku ale není.“
Sádlo přidává i zkušenost z let již minulých. „V jakémsi okresním letáku z půli let devadesátých, který vyzýval k důslednému hubení bolševníku velkolepého, byl tento druh bez obrázku nebo bližšího popisu představen lidu jako velká mrkvovitá rostlina. Prostě když ho nepoznáte, nevadí, můžete nám klidně vyhubit nějakou jinou kytku, když se vám uzdá, že je dost velká a dost mrkvovitá,“ popisuje Sádlo.
Připusťme si, že nemáme řešení
„Téměř každá rostlina byla jednou invazní,“ říká paleoekolog Petr Pokorný a pokračuje: „Některé cizí a člověkem zavlečené druhy se prostě adaptovaly, a to je budoucím osudem mnohých dnes invazních druhů.“ V aktuálním počátečním stádiu šíření je jeho rychlost ohromující, poté ale nastane útlum šíření. „Místní vegetace vetřelce časem adoptuje a začne ho přijímat jako nového člena rodiny,“ tvrdí Pokorný.
Na otázku, zda není zbytečné investovat obrovské sumy do potírání invazních rostlin, dává Pokorný odpověď z více úhlů pohledu. Pro podporu likvidace uvádí příměr ke svému zahradničení: „Kdybych na svojí zahrádce pravidelně neohýbal hřbet, tak by tam byl za chvilku jeden flek s bršlicí a druhý flek se šeříkovým křoviskem. A po dvaceti letech už jenom to šeříkové křovisko. Zato teď je tam ta správná biodiverzita. Zrovna dozrávají poslední podzimní rajčata. Keříkům révy zlátne listí. Je tohle zahradnické počínání vůbec rozumné? Vyplatí se to? Rajčata si přece můžu koupit za pár korun kilo. Hrozny jako každý rok sežraly vosy. Bez floxů bych se taky obešel, k jídlu to stejně není. Instrumentální rozum káže jasně: přestat s tím. Neztratil bych však jednu z důležitých intimních radostí, které činí život snesitelnějším v tomto slzavém údolí?“
Pokorný ale také odhaluje jinou stránku věci. „Boj s invazemi je jedním ze soudobých ekologických témat, které mají jedno společné: Kromě roviny pragmatické je tu i rovina etická. Upřednostňovat jednu před druhou znamená zavírat oči před skutečnou tíhou situace a oddat se falešnému pocitu nadřazenosti. Podržet na zřeteli obě roviny znamená ocitnout se v pozici, kdy musím připustit, že prostě nemám řešení. Ten druhý přístup je myslím opravdovější.“
| Martin Singr |
Vytiskni tuto stránku