Ve vědeckém časopise International Journal of Nuclear Governance č. 3 z letošního roku autor uvádí, že pokud by měla být uspokojována větší část světové poptávky po energii z obnovitelných zdrojů, přivodilo by to přírodě obrovské škody. Jeho provokativní stať vyvolala rozruch mimo jiné tím, že vědec za nejlepší alternativu pro světovou energetiku označil jadernou energii.
Expanze obnovitelných zdrojů, které využívají trvale působících sil přírody jako slunce, větru, vody a růstu biomasy, by podle Ausubela vedla ke „znásilňování přírody“, protože všechny tyto zdroje by při rozsáhlejší produkci vyžadovaly ohromné plochy přírodního území. Nároky obnovitelných zdrojů na prostor vyniknou zejména ve srovnání s tím, jak nepoměrně více energie dokáže na dané rozloze země vyrobit jaderná elektrárna.
Ausubel označil obnovitelné zdroje za „paliva z butiku“ a „falešné modly“, zcela nevhodné pro moderní společnost. „Vypadají atraktivně, když je jich málo. Jakmile je ale začneme produkovat ve velkém měřítku, důsledky budou strašné,“ uvedl.
Ausubel byl jeden z hlavních organizátorů první Světové konference o klimatu v roce 1979 a hlavní autor první velké souhrnné studie o skleníkovém efektu z roku 1983. Svůj článek sice označil za kacířství, dodal však, že jeho postoj sdílí „tichá většina“ vědců. „Myslím, že říkám, co mnozí mí kolegové vědí, ale říkat to je pro ně tabu,“ napsal.

Záleží na prostoru
Obnovitelné zdroje vlády v Evropě i jinde považují za přední nástroj k omezování emisí oxidu uhličitého a boji proti globálnímu oteplování. Proto jejich využívání stále více podporují penězi daňových poplatníků. Za tímto trendem nezaostává ani Česká republika. Ministerstvo průmyslu ČR například minulý týden podle agenturních zdrojů oznámilo, že zvýší prostředky programu Eko-Energie, který dotuje investice do obnovitelných zdrojů, do roku 2013 o dvě miliardy korun na šest miliard.
Ausubel v článku argumentuje srovnáním objemů energie, kterou každý zdroj dokáže produkovat v poměru na čtvereční metr použité plochy země, a vychází mu jasný závěr. „Z hlediska wattů na čtvereční metr má jaderná energie nad svými konkurenty astronomickou výhodu.“ Obnovitelné zdroje jdou naopak přímo proti historickému trendu zhušťování energetické produkce do co nejkoncentrovanějších zdrojů, napsal.
Ausubel poměřuje jednotlivé technologie náročností na prostor a úsporami z rozsahu, a tato kritéria nemluví ve prospěch obnovitelných zdrojů. Každé zvýšení produkce obnovitelné energie totiž vyžaduje více půdy, a to dokonce ve zhoršujícím se poměru, protože území nejvhodnější pro energii z větru, slunce, vody i biomasy bývají využita nejdříve; na řadu pak přicházejí méně vhodné plochy, jejichž velikost se musí na jednotku výkonu zvětšovat.
Zcela „hrůzostrašná“ je z hlediska zachování volné přírody podle Ausubela biomasa. Na to, co vyrobí na malém prostoru jediný jaderný reaktor, by v ideálním případě padla biomasa pěstovaná na nejméně 2500 čtverečních kilometrech prvotřídní zemědělské půdy. „Zvýšené využívání paliva z biomasy v jakékoli formě je zločin,“ píše Ausubel. „Každý automobil by potřeboval pastviště jeden až dva hektary,“ dodává. Přitom EU požaduje, aby do roku 2020 se biopaliva podílela na spotřebě pohonných hmot deseti procenty.
O něco efektivnější než biomasa je vodní energie. Ausubel spočítal, že zaplavení celé kanadské provincie Ontario s jejími 900 tisíci čtverečními kilometry, tedy více než jedenáctinásobkem rozlohy České republiky, přehradou s hrází vysokou 60 metrů by pokrylo kapacitu pouhých 80 procent produkce kanadských jaderných elektráren, tedy 11 tisíc megawattů. Kilometr čtvereční zaplavené půdy by tak dodával elektřinu jen 12 Kanaďanům.
Větrná energie je sice třikrát až desetkrát územně efektivnější než biomasa, k výkonu 1000 MW kapacity jednoho reaktoru jaderné elektrárny Temelín by však bylo zapotřebí větrníky osadit plných 770 kilometrů čtverečních. Pokud by vítr měl uspokojit celou poptávku po elektřině v USA, muselo by být větrníky pokryto celé území Texasu, a to by ještě muselo pořád foukat.
Sluneční energie by za nynější technologie, která v posledních 30 letech stagnovala, nahradila výkon jednoho temelínského reaktoru, pokud by fotovoltaické solární články pokrývaly 150 kilometrů čtverečních. To by ovšem znamenalo, že výrobci v USA by museli dodat 600tisíckrát více těchto zařízení než dosud.
Navíc každý druh obnovitelné energie potřebuje rozsáhlou infrastrukturu v podobě přístupových silnic, betonových základů a ocelových konstrukcí, připomíná Ausubel. Například u větrných elektráren je spotřeba těchto materiálů na množství produkce několikrát vyšší než u běžné jaderné elektrárny.
„Mým krédem jakožto příslušníka zeleného hnutí je 'žádné nové struktury'; obnovitelné zdroje však potřebují desetkrát nebo více materiálu na kilowatt než zemní plyn nebo jaderná energie,“ napsal Ausubel. Vedle zabírání země vědec poukazuje i na další stinné stránky „přírodních“ zdrojů: větrníky dělají hluk, ničí obraz krajiny, narušují televizní signály a zabíjejí ptáky a netopýry; přehrady narušují řeky; solární energie vyžaduje „začernit“ fotovoltaickými články velká území.

Výhody jaderné energie
Zdaleka nejnižší nárok na přírodní prostor má z jakéhokoli současného zdroje podle Ausubela jaderná energie, a to i když se započte těžba uranu a skladování vyhořelého odpadu. Všechny reaktory provozované během 500 let v plně jaderném světě by se vešly na území zhruba 250 čtverečních kilometrů, což se rovná rozloze solární farmy s kapacitou jednoho temelínského reaktoru. Jaderná energie, která prakticky nevypouští skleníkové plyny, nejvíce využívá úspor z rozsahu a její rozvoj by mohl dokonce omezit velikost celého energetického systému, podobným způsobem, jako to udělaly počítače, uvádí vědec.
„Všechny obnovitelné zdroje jsou vůči přírodě extrémně invazní. Obnovitelné zdroje sice možná jsou obnovitelné, nejsou ale zelené. Jestliže chceme minimalizovat nové struktury a znásilňování přírody, je nejlepší volbou jaderná energie. Jádro je zelené,“ uzavírá Ausubel.
Palivem blízké budoucnosti bude podle Ausubela metan, vzhledem k jeho nízkému poměru uhlíku k vodíku a nevyhnutelnému historickému trendu „dekarbonizace“. Budoucnost poněkud vzdálenější bude patřit vodíku, vyráběnému pomocí jádra nebo metanu. Jaderná energie tak bude moci produkcí vodíku expandovat i mimo tradiční výrobu elektřiny, kde je vzhledem ke každodenní asymetričnosti odběru využívána jen na asi 60 procent. Energetickými systémy příští generace tak podle Ausubelovy vize, která nevěří na pesimistické teorie o „vyčerpání zdrojů“, budou zřejmě komplexy metan-jádro-vodík.

Ekologové nesouhlasí
Proti Ausubelovým argumentům vystoupila vedle environmentalistů, pro něž je jaderná energie nepřítelem již od 70. let, především lobby výrobců zařízení pro obnovitelnou energii. Mluvčí Americké rady pro obnovitelnou energii Jim Pierobon řekl, že Ausubelova tvrzení se nesmí brát doslova, protože „pozitiva (obnovitelných zdrojů) jsou jasně patrná“.
John Turner z americké Národní laboratoře pro obnovitelnou energii označil prominentního vědce za demagoga a heretika, s nímž nemá cenu diskutovat. Vedle tradičního argumentu rizik jaderné energie například připomněl, že slunečními články mohou být osazovány střechy domů, takže nárok na volnou půdu tak nevzniká. Nedávná studie z Řecka však zjistila, že malé solární panely, kterými se osazují právě na střechy, poškozují životní prostředí více než fosilní zdroje, protože jejich výroba je velmi náročná na energii.
S Ausubelem naopak souhlasí například David Keith z univerzity v kanadské Calgary. „Myslím, že tento argument je zásadní a správný, a je to něco, s čím si environmentální komunita ještě hlavu moc neláme. Neznám scénář, v němž by nedošlo k ekologickému holokaustu, pokud bychom spoléhali na biomasu z více než třetiny světové energetické produkce,“ řekl Keith časopisu NewScientist. Podle něj to ovšem neplatí o všech obnovitelných zdrojích.
Ausubel není mezi ekology, tj. vědci zabývajícími se ekologií, ve své obhajobě jaderné energie sám, třebaže většina zelených organizací a stran včetně českých zelených tento zdroj i přes hrozbu změn klimatu nadále programově odmítá. Senzaci způsobil guru zeleného hnutí James Lovelock, autor kontroverzní teorie „Gaia“ o Zemi jakožto jediném „superorganismu“, když v roce 2004 označil jadernou energii za jedinou realistickou možnost pro bezprostřední budoucnost globální energetiky. Odpor vůči jádru zhodnotil jako „iracionální strach živený fikcemi v hollywoodském stylu, zelenými lobby a médii“. Dalším příkladem jaderného disidenta z environmentalistických kruhů je někdejší spoluzakladatel Greenpeace a nyní ostrý kritik metod a postojů této nadnárodní organizace Patrick Moore.
Jak vyplývá z domácích vládních statistik, podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny u nás loni vzrostl na 4,2 procenta z předloňských 3,8 procenta a jejich produkce vzrostla o 12 procent. Česká republika se zavázala, že do roku 2010 bude z obnovitelných zdrojů vyrábět osm procent elektřiny, nyní je to asi pět procent.
Pro většinu obnovitelných zdrojů podle expertů platí, že k jejich produkci, provozu a likvidaci bývá zapotřebí více energie, než pro výrobu běžné energie, občas více, než za dobu své životnosti tyto zdroje vůbec vyprodukují. Proto také je jejich rozšiřování možné jen díky štědrým podporám. Podle některých názorů je přitom taková podpora z hlediska jejich dalšího rozvoje kontraproduktivní, protože konzervuje současný stav a brzdí zvyšování jejich efektivnosti.

Zdroj: Oldřich Přibík