Peníze plynoucí z turistiky lokálním domorodým komunitám mají pozitivní vliv na jejich život a ze zájmu exotiky milovných turistů plyne přínos i pro samotná zvířata. Někdy zase může být přílišný zájem výletníků o kontakt se zvířaty na škodu. Ale problém, na který se soustředili výzkumníci z Kalifornské univerzity, je komplexnější a mnohem méně viditelný, než prostá exploatace přírody. Týká se totiž proměny chování nejrůznějších zvířat, která si zvykla na blízkost fotografujících ekoturistů. V průběhu času jednoduše příliš zkrotla, ztratila na obezřetnosti a plachosti a pro své predátory se stala snadno dostupným zákuskem.

„Aktuální data ukazují, že globálně navštíví nejrůznější rezervace ročně kolem osmi miliard návštěvníků,“ říká Daniel Blumstein, vedoucí výzkumu. „Je to jako by každý obyvatel planety Země alespoň jednou ročně do nějaké zamířil, někteří i dvakrát.“ Ekoturistika je tedy jednoznačně na vzestupu, ale nutí to i k zamyšlení. „To masivní číslo by mělo být přidáno na seznam výrazných faktorů ovlivňujících životní prostředí,“ dodává Blumstein. „A manažeři rezervací by se s ním měli naučit pracovat, pokud jejich zájmem je zachování, nikoliv vyčerpání biologické rozmanitosti.“ V čem je tedy problém? Snad v tom, že se lidé snaží přiblížit přírodě?

Podle výzkumníků z Kalifornské univerzity je to především o změně chování ekoturismem zasažených zvířat. Když si zvyknou neutíkat při každém cvaknutí fotoaparátu nebo funění a dupání turisty, stávají se pak snadnou kořistí opravdových predátorů. Ekoturistika tak sehrává podobnou roli jako domestikace (ochočení) zvířat, při které dochází k postupné habituaci, přivyknutí si novým podnětům a ztrátě přirozeného strachu, která končí až úplným zkrotnutím. Příklady? Jsou všude okolo. Městští ptáci a veverky jsou o poznání drzejší a odvážnější, než jejich venkovští kolegové. Podobné je to i s liškami, kunami a jezevci, nebo rybami chovanými v nádržích.

Tím to ale nekončí. Příroda by si se zvířaty, jež pozbyla pud sebezáchovy, rychle poradila. Jenže ekoturisty často navštěvované lokality odrazují dravce a predátory. Vznikají tak území, kde se jindy plachá zvířata mohou chovat poměrně nerozumně a přitom je za to nestihne trest v podobě sežrání. Potomci takových jedinců budou zase o něco méně divocí. Blumstein spolu s  kolegy uvádí rozsáhlý výčet živočišných druhů v rezervacích, kteří se chovají „nepřirozeně“. Třeba stáda vidlorohů a losů v americkém národním parku Grand Teton, kde tráví většinu času pastvou a ani nezvednou hlavu, aby se rozhlédla po vlcích. Nebo kočkodani zelení z Afriky, kteří už v národních parcích rezignovali na bezpečnost před leopardy.

„Víme, že lidé jsou schopni nastartovat rychlé fenotypové změny u jiných živočišných druhů,“ uzavírá Blumstein. „A pokud budeme selektivně přivykat určité druhy na lidskou přítomnost, můžeme u nich rozvinout rysy původně nezamýšlené, jež například vyústí ve zvýšené riziko predace.“

Zdroj: Ekolist.cz