Jak pane poslanče vnímáte rozvoj venkova v letech 2007-2013 v Evropě?
Politiku rozvoje venkova Evropské unie  vnímám jako reakci na globalizační výzvy dále liberalizovat agrární obchod, a zásadně přehodnotit společnou agrární politiku EU s cílem snížení její finanční a administrativní náročnosti. Zároveň se EU snaží v politice rozvoje venkova taky reagovat na reálné společenské tendence. Je to především  vylidňování, oslabování ekonomické základny, rozpad kulturních a sociálních hodnot venkova. Způsob řešení těchto historických úkolů považuji za adekvátní.  Osobně jsem na straně názoru, že rozvoj venkova EU by se měl více zaměřovat na aktivní podporu nové podoby venkova let 2050. Mělo by to být na ochranu a konzervování původní podoby venkova, jaký byl před 50 lety. Za největší problém rozvoje venkova EU považuji nedostatek financí agropodnikatelů z nových členských států v důsledku diskriminační společné zemědělské politiky.

V rámci EU je Slovensko na prvním místě co do agrární a venkovské tradice. Odpovídá to skutečnosti, nebo jsou to jen tabulkové záležitosti?  
Taková je skutečnost. Navzdory ojediněle rychlému tempu urbanizace za posledních 50 let je podíl obyvatel vysoko urbanizovaných sídel na Slovensku velmi nízký a například jen poloviční oproti České republice. Další urbanizace Slovenska je objektivní nevyhnutelností, ale její chaotický nekoncepční průběh nevede napřed, co potvrzuje i ustrnulý demografický a urbanizační vývoj za posledních 15 let.

Myslíte si, že rozvoj venkova do jisté míry podmiňuje prosperita zemědělství?
Analýzy jednoznačně potvrzují, že nízká prosperita agropodnikatelů je největší rezervou rozvoje venkova. Dosavadní zkušenosti exekutivních, samosprávních, akademických i nevládních institucí v Slovenské republice totiž hovoří jednoznačně o tom, že úspěšnost v rozvoji venkova je přímo úměrná prosperitě agropodnikatelů v konkrétní lokalitě resp. regióně. Tam, kde agropodnikatelé prosperují, tam prosperuje i celý venkov, tam kde agropodnikatelé upadají, upadá i venkov. Tam, kde krachují agropodnikatelé, tam se hroutí i ty nejhezčí záměry v rozvoji venkova. Slovenským agropodnikatelům navíc odkázaným na pomoc v nejzaostalejších regionech, společná agrární politika EU a agrární politika vlády Slovenské republiky neposkytují prostor na takovou ekonomiku, aby měly nevyhnutný objem peněz pro získání finanční podpory z rozvoje venkova.

V čem je podstata stagnace zemědělství?
Podstata tohoto stavu není v zemědělcích, ale v nedostatku peněz z politických důvodů. Společná agrární politika diskriminuje nové členské krajiny. Pokud farmář původní EU ze společných zdrojů dostal 400 EUR/ha podpory přímých plateb, slovenský farmář jen 67 EUR/ha. Tedy ne čtvrtinu z podpor farmářů starých členů EU, ale jen 15%. Je tu ale také tzv. „historický princip“, o kterém se už dnes ani nemluví. Konečný nárok na přímé platby (do r. 2013) se podle tohoto principu stanovil podle referenčního období, v kterém byli zemědělci EU-15 na vrcholu produkce i podpor a naopak, zemědělci nově přistupujících krajin na vrcholu úpadku v důsledku revoluční transformace. Přitom jsme v Československu, například v r. 1989 měli nižší podporu zemědělství jako v EU, ale dosáhli jsme úrody pšenice na Slovensku 5,4 t/ha oproti 5,6 t/ha v EU.

Nebyl také problém v náhlé otevření náruče nových zemí původní patnáctce EU?   
Ano, dá se to tak říci a já to nazývám jako druhý okruh politik, finančně ničících naše zemědělství.Je to domácí revoluční destrukce racionálního zemědělství. Politici v létech 1990-92 agrární trh velmi otevřeli a podporu snížili z 28 mld. na 7 mld. Kčs. Následně vrchol transformačního úpadku o 38% zaznamenalo samostatní slovenské zemědělství oproti roku 1989 už v roce 1993.

Další finanční atak na agrární a venkovskou podstatu odstartoval od r. 1999 pod heslem „v Honkongu se potraviny nevyrábějí a nehladovějí“. V rámci tohoto programu současná vláda např. při strukturálních fondech přesunula z rozvoje venkova částku 4 mld. do regionálního rozvoje s odůvodněním, že zemědělcovy tyto peníze ani neuměli využít. Praxe je přitom úplně opačná a zemědělci v předstihu využili všechny prostředky. Další miliardu korun, ročně určenou na rozvoj venkova, přesouvá vláda do balíku přímých plateb. Podporu zemědělství z Bruselských a národních finančních zdrojů teda vláda realizuje pro budoucí rok asi o 3,5 mld. slovenských korun méně oproti „vynegociovanému“ prostoru.

Ve vídeňském ekonomickém institutu se netají tím, že s uvolněním světového trhu s potravinami budou dál nové státy EU vyklízet pole  a kuřecí a hovězí maso řekněme na Slovensku a v Čechách nahradí z valné části brazilské. Co tomu říkáte?   
Internetové stránky Ministerstva zemědělství Slovenské republiky poskytují dostatečné informace o důsledcích takovéhoto postoje na vývoj v agrárním zahraničním obchodě, ale i na aktuální ceny. Na stránce Institutu pro ekonomické srovnávaní ve Vídni se dokonce dozvíte, že náš současný úpadek je projektovaný s poznámkou, že je jenom problémem nových krajin, že nepochopily přístupový proces jako byznys a co všechno se udělalo pro to, aby získali krajiny EU 15 alespoň 1/3 trhu potravin v  nových členských zemích.

Kde je tedy zakopaný pes a jak z této bryndy ven?
Slabá provázanost rozvoje venkova s nástrojem regionálního rozvoje (co bez dlouhodobé vize rozvoje regionů ani jinak nemůže být) taktéž snižuje efektivnost používaných financí, často až jejich mrhání. Nejednou se stává i to, že plynofikujeme, kanalizujeme, opravujeme školy a pod., dokonce i tam, kde se dynamizuje proces vylidňování. Dokonce i na půdě EU se rozvoj venkova staví do polohy konkurenta regionálních politik, nerespektují fakt, že nejzaostalejší regiony, kterým je třeba nejvíce pomoci, jsou venkovské regiony. Regionální politika EU, ani Slovenské republiky, proto nikdy nemůže být úspěšná, když prioritně nebude řešit nejzaostalejší zemědělské regiony, když její jádrem nebude právě venkovská politika.