Já chci s dovolením vyslovit jen několik námětů, které by mohly v horizontu měsíců přispět ke zlepšení dlouhotrvající krize. Chovatelé, kteří ještě výrobě vepřového masa zůstali věrní, musí najít odvahu k investicím. Geneticky špičkové zvíře v promořené stáji nemá šanci. Dále by se producenti, zejména ti menší,  měli sdružovat do smysluplných odbytových organizací a tyto by pak měly mít dotační podporu. Smysluplná odbytová organizace znamená objem obchodu minimálně ve velikosti 75 tisíc tun. Nižší objem nevyjedná na trhu vůbec nic. Stát by měl též nalézt formu podpory zlepšující zdravotní stav v chovech. A to buď podporou  nákupu  prasniček z prověřených chovů, tím by se podpořili i  šlechtitelé, nebo podporou ozdravovacích programů, podobně jako IBR u skotu. V neposlední řadě by chovatelům pomohla i dotace na přípravu a dopravu zvířat na jatka, jako je to běžné v zemích staré patnáctky.   

Krize výroby vepřového masa má opravdu kolosální rozměr, se kterým si téměř žádný z chovatelů bez pomoci státu není schopen poradit. Stát musí uplatnit svou nezastupitelnou úlohu a musí prostřednictvím úředníků MZe  hledat cesty, jak chovatelům pomoci. Na úvod jsem slíbil, že nebudu unavovat čísly. Jedno však sdělím. Česká produkce pokrývá naši domácí spotřebu jen ze 60-ti %, v roce 2001 jsme byli soběstační. A ono obecně platí, že je jiná situace, když se něco chce dovézt, než když se něco dovézt musí. Jeden příklad za všechny. Na počátku devadesátých let růže od domácích producentů stála pět korun. Dnes, kdy domácí producenty zlikvidovaly dumpingové dovozy, stojí stejná růže, ale z dovozu, čtyřicet. Někdo může namítnou, že toto přirovnání kulhá. Ano kulhá, bez růží se obejdeme.