Podle § 88 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci přestávku na jídlo a oddech nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce (mladistvému nejpozději po 4,5 hodinách) v trvání minimálně 30 minut.

Jestliže zaměstnanec vykonává práci, která nemůže být přerušena, musí mu být i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna alespoň přiměřená doba na oddech a jídlo. Tato doba, jejíž délka není zákonem přesněji specifikována,  se pak do pracovní doby započítává. Jde např. o případy, kdy je zaměstnanec na pracovišti sám a nemá jej kdo vystřídat (recepční, vrátní, strážní) nebo je na pracovišti v příslušné pracovní době jediný, kdo má příslušnou kvalifikaci (např. chemik s topičskými zkouškami, který řídí spalovnu).

V praxi s však můžeme setkat se situacemi, kdy zaměstnavatel přestávku na jídlo a oddech a přiměřenou dobu pro oddech a jídlo nerozlišuje, což má pak závažné dopady z hlediska mzdových nároků zaměstnance.

Této problematice je věnováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 42/2006. Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, neboť zaměstnanec je povinen vykonávat práci pouze v pracovní době. Jestliže  se tato přestávka nezapočítává do pracovní doby, může se tedy jednat jen o dobu odpočinku. Poskytnutí této přestávky je ve své podstatě poskytnutím osobního volna zaměstnanci.

Oproti tomu povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu.

Zdroj: Verlag Dashöfer