Zatím posledním příkladem, který lze bez nadsázky nazvat pokusem o tunelování veřejných finančních prostředků, je zneužití dotačního programu „podpora zakládání skupin výrobců“. Původním smyslem programu bylo přitom zlepšit  vyjednávací podmínky zemědělců v obchodních vztazích tím, že budou silnější, když jich bude víc. V podstatě zemědělská obdoba Jiráskovy pověsti o Svatoplukových synech. Zemědělské podniky zejména sdružené v rámci Agrární komory ČR a Zemědělského svazu ČR ale založily takové společnosti žádající o dotace, kde se sdružují samy se sebou. Dobrý byznys, protože tímto způsobem, pokud ministerstvo podmínky podpor nezmění, si ti největší a nejbohatší pomůžou k již čerpaným dotacím o více než půlmiliardy korun.

To je ovšem proti smyslu původního záměru, přičemž pikantní je na podpoře „skupin výrobců“ především skutečnost, že jde o dotaci nárokovou, vycházející z ročního obratu sdružovatelů. Jsou to tedy jisté peníze. Pro laickou veřejnost významnou informací by měl být přitom ale také fakt, že na celou akci upozornila Asociace soukromého zemědělství ČR, tedy sami zemědělci, respektive sedláci, jak se nazývají. Není tedy zemědělec jako zemědělec, a bylo by vhodné rozlišovat mezi „družstevníky“ a „soukromníky“ prostě proto, že obě skupiny mají jiný způsob uvažování.

A jak tedy uvažují „družstevníci“? Například tak, že si příslušné zemědělské družstvo nebo akciová společnost jako jediný společník založí společnost s ručením omezeným, přes kterou prodá veškerou svou produkci, čímž splní podmínky pro zařazení do programu jako „skupina výrobců“ s nárokem na pětiprocentní dotace z obratu. Nebo se skupiny výrobců založily tak, že jsou vytvořeny z mateřského družstva a jeho předsedy či člena vedení. Nebo je nové s.r.o. ve stoprocentním majetku předsedy družstva. Případně se nová skupina výrobců skládá sice z několika firem, ty ale všechny sídlí na stejné adrese a mají stejné společníky. Některá družstva zase založila hned několik vlastních skupin – dotace z procenta obratu totiž mají svůj strop, takže aby bylo možné získat maximum peněz, je vhodné objem obratu na několik dílů rozdělit. Úplným paradoxem je pak skutečnost, že několik skupin výrobců vlastní stoprocentně tuzemští lídři agrárního byznysu – Agrofert a Agropol. Tyto komerční společnosti s miliardovými obraty ale opravdu dotace nepotřebují, nehledě na to, že právě Agrofert i Agropol jsou modelovými příklady obchodních partnerů zemědělců, vůči nimž by se měli prvovýrobci sdružovat a posilovat své postavení.

Ministerstvo zemědělství navíc ani na dotace pro Agropoly, Agroferty nebo podniky agrárních bosů nemusí mít dostatek peněz. Respektive, muselo by na tyto účely dát peníze z jiných podpor. V přímé konkurenci s podporou skupin výrobců je přitom třeba podpora mladých začínajících zemědělců, na které byla původně vyčleněna jen desetina částky nutné k podpoře „sdružovaných“ podniků. Ministr zemědělství Petr Gandalovič sice dotace pro mladé významně navýšil, jenže tyto peníze nejsou na rozdíl od novopečených „družstev“ nárokové, takže by také pro mladé časem nemuselo nic zbývat. Každopádně je připravovaný tunel na veřejné peníze dědictvím vládního nařízení z roku 2004, takže současné vedení resortu za problém nemůže. Svým způsobem za problém nemůže ani Státní zemědělský intervenční fond, který, jak připomíná ministerstvo, postupoval při zařazování žadatelů o dotace na sdružování podle platné legislativy. Tu ovšem pro své příznivce zejména z řad Agrární komory ČR a Zemědělského svazu ČR, tedy organizace zastupující podniky na bázi zemědělských družstev, připravilo samo tehdejší ministerstvo. A pak že neexistuje politické propojení mezi Agrární komorou a sociálními demokraty, kteří tehdy zemědělskému resortu šéfovali….

Fakt je, že se zneužitím zákonů má naše zemědělství bohaté zkušenosti. Například v rámci takzvané druhé fáze transformace zemědělských družstev, při níž se převáděl podnikatelsky využitelný majetek z původních JZD na nové společnosti, které ovšem na rozdíl od původních nemusely vracet restituentům komunisty zabavený majetek. Tímto způsobem přišli restituenti – oprávněné osoby v ČR, o desítky miliard korun. Pikantní je, že celý proces této transformace byl řízený, a přímo na ministerstvu zemědělství tehdy vznikla i návodná publikace, které k nerespektování zákona instruovala. Mimochodem – tunel na restituenty i veřejné finance byl a je většinou v režii úplně stejných lidí……

Zdroj: Petr Havel, zemědělský analytik