Na jednu stranu je dobré pojmenovat všechny jevy a děje, které nás obklopují a dotýkají se nás, a nějak je roztřídit a zaškatulkovat. Ovšem pak následuje úsilí tyto děje ovlivňovat, nejlépe je řídit a nakonec kontrolovat. A zde jsme už u víry v nějaký vyšší vesmírný řád, který člověk sice může poznat, to ano, ale řídit? To už je poněkud troufalé. Ale když až tak vysoko naše ambice nedosáhnou, a víra v tento vyšší řád je jaksi ekonomicky nevyužitelná, tak co se nepokusit uplatnit se v oblastech, které lze zvládnout a pěkně je kontrolovat?

Výsledkem pak je to, že existují předpisy, které se snaží dopodrobna popsat, jak má vypadat mléko, máslo, jak přesně se má chovat hospodářské zvíře, co potřebuje k životu, a jak má vypadat zdravý normální člověk, kolik má mít zubů, jak má na tom být s cholesterolem, atd. atd. A pak už je jasné, že tyto ideální předpisy a stanovené normy obsahu, limitů, i chování bude nutno kontrolovat. K tomu je ale přece nutné instalovat dozorové orgány, policií počínaje, a pokračovat různými inspekcemi, správami či službami, kterým se přidělí pravomoci k tomu, aby mohly vymáhat plnění dohodnutých limitů či norem.

Čím více zákonů a čím více podrobných prováděcích vyhlášek, tím je větší šance někoho přistihnout při jejich porušení. A to je úžasný nástroj, jak řídit trh, jak bránit konkurenci, dehonestovat nové či staré producenty, chovatele, zemědělce, dovozce. Dozorové orgány pak usilují prostřednictvím různých lobby o další a další kompetence. A různé obchodní národní či nadnárodní skupiny všech těchto předpisů, pokud je samy neiniciují, radostně využívají, aby vydělávaly více a více. Na poctivém výdělku nic špatného není, ale snažit se získávat místo na trhu na základě škrcení a moření či dokonce pomlouvání konkurence, to už je hodně diskutabilní.

Mnohé nové zákony, byť některými předkladateli návrhů dobře myšlené, vposled nejvíce škodí těm, kdo jsou nejníže, tj. producentům, těm, kdo orají a sklízejí, těm, kdo produkují mléko, máslo, vejce, sýry, maso, a také malým živnostníkům. Kdo si vzpomene na politické proklamace, že cílem budoucích vlád bude dosáhnout stavu, kdy by chovatel či výrobce byl zatěžován kontrolami co nejméně, a že příbuzné dozorové orgány budou mít rozděleny kompetence tak, aby k jednomu podnikajícímu subjektu docházel pouze jeden? Stačí se zmínit například o chystané novele zákona o potravinách, kde se uvažuje o tom, že k řezníkovi nebude chodit jen veterinární dozor, ale navíc potravinářská inspekce. Veterináři do zákulisí, tam, kde se poráží dobytek a bourá se maso, a do krámu, tj. před pult, jen potravináři. Nebo že do stravovacích zařízení by už neměla chodit hygienická služba, ale pouze potravinářská inspekce. K těmto návrhům mají podstatné výhrady mnohé rezorty, včetně ministerstva zdravotnictví, takže snad fungující systém nedozná takovýchto podivných změn. Ale pro ilustraci je dobré zmiňovat se o trendech, které je třeba sledovat a snažit se bránit dalším podobným.

Samozřejmě nelze tvrdit, že dosavadní systém sledování a kontrolování výrobců, a vlastně kohokoli, je dokonalý, ale vymýšlet si další kličky, to znamená odrazovat nové podnikavé lidi, včetně mladých sedláků, od jakékoli aktivity. Podnikat už dnes znamená poodstupovat riziko, že se ve spleti předpisů dotyčný ztratí a dříve či později narazí a může být penalizován.

Současný systém kontrol je totiž nastavován tak, že kritériem účinnosti dozorových orgánů je počet a výše uložených pokut. Jasně, to se dá snadno statisticky doložit a jak pěkně to vypadá v tabulkách. Dosáhnout kontrolami zlepšení výroby, zlepšení hygieny či welfare chovaných zvířat, to sice ocení sám chovatel či výrobce a i spokojený zákazník, ale to se do tabulek či koláčových grafů prakticky nacpat nedá. A často se kontrol využívá k netarifnímu omezování domácí či cizí konkurence.

Jistou výhodu, a to nezanedbatelnou, mají rodinná hospodářství, která prodávají svou produkci přímo, tzv. ze dvora, konečnému spotřebiteli a mohou tak činit i na trzích. Naštěstí to lze, podařilo se to však po dlouhé době, po leckdy hodně obtížných jednáních. O možnosti domácí porážky skotu pro vlastní spotřebu není třeba sáhodlouze hovořit. Nebo o možnosti porážky farmově chované zvěře přímo na farmě, čemuž se vehementně bránili myslivci.

Je třeba ale také říci, že menší podnikatelé a sedláci, tj. rodinné farmy, jsou jaksi drženi mimo možnost účastnit se „velkého trhu.“ Ale není to nakonec dobře? Kdo chce podnikat ve velkém, přece může, ovšem musí si uvědomit, že musí zapomenout na sousedskou pohodu, kdy k němu na dvůr přijíždějí známí zákazníci, se kterými může i prohodit pár lidských slov. Ve velkém vydělá samozřejmě více, ale stojí to více úsilí, musí se umět lépe orientovat v předpisech, ale i v tzv. „odběratelsko-dodavatelských vztazích“.

Takže do jisté míry je možné zůstat trochu mimo tu houšť nových a novějších předpisů. A za odměnu lze pak považovat o něco větší svobodu. Možná za cenu méně peněz či rezignace na růst farmy či firmy. Ale každý, kdo má co do činění s polem a sadem, dobře ví, že platí přísloví „žádný strom neroste do nebe.“ A čím je kdo větší, tím je více vidět a také je více zranitelný. Dnes asi nikoli politicky jako v minulosti, ale ekonomicky.

Cílem této úvahy není glorifikovat malost a malé ambice, ale připomenout, že existují i jiné hodnoty, než jsou pouze peníze a neustálý růst. Je to svoboda a nezávislost, svébytnost, hrdost a také pocit rodinné i sousedské sounáležitosti. A konečně je dobře známé, že existují malí i velcí sedláci či velcí i malí řezníci, kteří jsou spokojení a tuto úvahu by snad potvrdili. Vím o takových.

Josef Duben