S účinností od 1. 1. 2011 došlo k zásadní změně ve správě daní a poplatků a v procesní úpravě daňového řízení, protože zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, byl nahrazen zákonem novým, a to zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. O potřebě nahradit původní zákon platný a účinný od roku 1993 zcela novou právní normou se hovořilo již velmi dlouho, ale chyběla jak politická, tak často i „odborná“ vůle nový zákon prosadit.

Jednou z uvažovaných variant bylo také podřazení správy daní pod správní řád jako univerzální právní předpis vztahující se na všechna správní řízení, ale vzhledem ke specifickému postavení a charakteru daňového řízení bylo od této varianty upuštěno.

Nový daňový řád byl zveřejněn ve Sbírce zákonů dne 3. 9. 2009, v porovnání se zákonem o správě daní a poplatků je výrazně obsáhlejší (265 paragrafů), jednotlivé paragrafy by naopak měly být stručnější a méně obsáhlé. Do jeho znění byly zapracovány dosavadní zkušenosti při uplatňování zákona o správě daní a poplatků a judikatura zejména Nejvyššího správního soudu ČR a Ústavního soudu ČR a v neposlední řadě také procesní úprava daňového řízení v dalších státech Evropské unie.

Nový daňový řád usiluje také o sjednocování terminologie používané v daňových zákonech a o užší provázanost procesního předpisu s jednotlivými hmotnými daňovými zákony. Určitě je vhodné doplnit, že v souvislosti s přijetím daňového řádu bylo novelizováno dalších cca 180 zákonů, což svědčí o rozsáhlosti a mimořádném významu této změny, novely byly provedeny zákonem č. 281/2009 Sb.

Jak vyplývá z důvodové zprávy, předložení návrhu nové právní úpravy primárně reaguje na nedostatky právní úpravy stávající. Cílem nové právní úpravy je pak transparentnější a jednoznačnější úprava dosavadního postupu při správě daní s důrazem na snížení administrativní zátěže a posílení využívání elektronické podpory správy daní a komunikaci s daňovými subjekty, nikoliv o neodůvodněný zásah do vývoje uplynulých let. Přijetí daňového řádu by tak mělo především zajistit větší právní jistotu daňových subjektů i správců daně, neboť návrh reaguje na dlouholetou zkušenost s problémy interpretace původního zákona, která se projevuje jak rozdílným rozhodováním v obdobných případech krajskými soudy, tak i jednotlivými správci daně.

Přehled hlavních změn

Zajímavé z pohledu hlavních změn je vymezení cílu této nové právní úpravy. Jak vyplývá z důvodové zprávy, nová kodifikace si klade za cíl zejména:

• vymezení a upřesnění použitých pojmů a jejich vazeb v jednotlivých institutech, což by mělo ovlivnit pozitivně některé opakující se spory o výklad procesního zákona, posílit právní jistotu adresátů norem daňového práva a vytvořit základ pro sjednocení terminologie v rámci daňového práva,
• vytvoření systematicky uspořádaného a přehledného textu, který umožní snadnou a přehlednou orientaci a který bude obsahovat pokud možno krátké a přehledné paragrafy a odstavce, které přispívají k větší čitelnosti textu,
• rozšíření základních interpretačních zásad uplatňujících se při správě daní v souladu s ústavním pořádkem, judikaturou a s reflexí obecných zásad činnosti správních orgánů obsažených ve správním řádu, při současném zachování zásad typických pro berní právo,
• zkvalitnění výkonu daňové administrativy a podpora klientského přístupu při jednání s daňovými subjekty,
• širší míra zapojení výpočetní techniky v návaznosti na projekt jednotné elektronické komunikace (e-government),
• nová úprava doručování je koncipovaná tak, aby postavení adresáta bylo totožné s obdobnými modely v jiných procesních řádech a zamezilo se možným obstrukcím a vyhýbání se doručení,
• posunutí splatnosti daně ve výši, která byla stanovena nad rámec tvrzení daňového subjektu, až za právní moc rozhodnutí,
• změnu v systému opravných a dozorčích prostředků, kde se rozšířil specificky daňový postup umožňující podání dodatečných daňových tvrzení na nižší daň na úkor obnovy řízení, což daňovým subjektům umožní účinněji brojit proti případným nesprávným platebním výměrům, a to po celou dobu, po kterou je možno daňovou povinnost měnit,
• změnu oproti současnému přístupu k odůvodnění rozhodnutí ve smyslu zakotvení obecného požadavku, že každé rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění, nestanoví-li zvláštní úprava jinak,
• jednoznačné nastavení lhůty pro stanovení daně, která ohraničuje prostor, do kdy lze zvyšovat i snižovat daňovou povinnost,
• předřazení priority úhrady daně před její příslušenství, které daňovému subjektu umožní uhradit nejprve dlužnou daň a eliminovat tak vznik dalšího úročení,
• zavedení jednoznačných pravidel pro možnost opakování daňové kontroly,
• podstatné a racionální omezení subsidiárního použití občanského soudního řádu při daňové exekuci, tak, aby byly odstraněny pochybnosti, které důvodně vznikaly při aplikaci správními úřady těch oprávnění, která stanovil občanský soudní řád pro soudy a soudce,
• zavedení transparentních pravidel pro vedení spisu a nahlížení do něj, které přispěje ke zkvalitnění kontaktů mezi správci daně a veřejností a usnadní orientaci daňového subjektu ve spisovém materiálu.