Jsme na konci pátého roku jedenadvacátého století a na konci prvého celého roku, kdy jsme členy EU. Je na místě si položit minimálně dvě otázky:
1) Jaký byl letošní rok pro české zemědělce
2) Jak lze zhodnotit dosavadní zkušenosti z členství v EU

K prvé otázce.
Letošní rok nelze hodnotit černobíle. Byl to rok, kdy opět vzrostl objem dotací do agrární soustavy. Byl to rok, kdy dotace jsou administrovány výrazně lépe a rychleji než v minulých letech.

Na straně druhé to ale byl rok, kdy nám výrazně klesly naše příjmy z výroby – z rostlinné o cca 10 mld. Kč a z živočišné o cca 2 mld. Kč.

Na straně jedné tedy nárůst dotací, na straně druhé významný pokles příjmů. České zemědělství je tedy čím dál více závislé na dotacích a před tímto vývojem je třeba varovat.
Proč to tak je?

• Proto, že se dál snižuje objem rozhodující části výrobní základny – stavy skotu a prasat, když naproti tomu objem stavů drůbeže je stejný a jediný vzestup stavů lze zaznamenat u marginálního odvětví - u ovcí. Snižuje se a nebo je ohrožena i produkce dalších komodit.

• Zvýšená závislost na dotacích je také proto, že až na výjimky nastal propad farmářských cen většiny komodit RV, který souvisí s postavením prvovýrobců v potravinové vertikále. Na rozdíl od kolegů, chcete-li konkurentů z EU 15, jsou naši farmáři kapitálově odděleni od zpracovatelského průmyslu a při rozhodování o cenách jsou tudíž mimo hru.

Jeden příklad za všechny. Intervenční nákup obilí z loňské rekordní sklizně 2004 ve výši 900 tis. tun – pěstitelé, tedy majitelé tohoto obilí, se podíleli na jeho prodeji za slušnou cenu 101 Eur/t jenom menším dílem, většinu realizovaly obchodní firmy. Zde je nutno hledat odpověď na otázku, kdo vlastní moderní skladové kapacity.

Díky, ve srovnání s EU, neobvyklé závislosti farmářů na subjektech, které stojí ve vertikále nad nimi, je postavení českého zemědělce velice slabé a zvyšující dotace nemohou tento stav uspokojivě řešit.

K otázce druhé – jak lze hodnotit dosavadní zkušenosti z členství v EU?
Ani zde nelze pro nás zemědělce odpovědět černobíle, pokud nechceme použít laciné fráze. Dříve jsem odpovídal na otázku zkušeností ze vstupu do EU kladně. Po letošní cenové lázni poklesu farmářských cen a razantních nárůstech dovozů surovin pro zpracovatelský průmysl (od masa a vajec počínaje po vinné hrozny konče) a nárůstech dovozů potravin jsem na rozpacích.

Nedá se ovšem říci, že to je vina EU, spíše je to otázka uspořádání našeho zemědělství a naší připravenosti na vstup a samozřejmě nerovných podmínek.

Jednou z mála metod, jak danému stavu čelit, je otázka změny vztahů mezi prvovýrobci a zpracovateli.

Přišel čas, abychom udělali tlustou čáru a začali problémy řešit společně. Ne všechno můžeme my zemědělci vyvézt, ne všechno mohou zpracovatelé dovézt. Jsme tedy na jedné lodi a z toho vyplývají určité závěry.

Tím prvním je naplnění teze – české potraviny z českých surovin pro české spotřebitele. To je naše karta, kterou budeme hrát.

Tím druhým je kapitálové propojení prvovýroby a zpracovatelů. Pokud to ale z různých důvodů není možné, pak každopádně je třeba problémy řešit společně, za jednacím stolem.

Závěrem mně dovolte vyslovit přesvědčení, že přes všechny problémy je to dle mého názoru právě naše zemědělství, které má v Evropě šanci. Má stále výhody velkých závodů a farem a kvalifikovaných pracovníků.

To z čeho jsme vzešli, to, co dokázali naši předkové, nás zavazuje. Máme minimálně povinnost naši agrární soustavu alespoň reprodukovat a udělat vše pro to, abychom snižování produkce zastavili.

Vývoj v Evropě směřuje k velkým změnám. Přijde období změn produkčních regionů, část zemědělské výroby se začne posouvat do nových teritorií, směrem na východ, do Asie a jižní Ameriky. A právě v této vizi jsem optimista a věřím, že naše agrární soustava obstojí.