Rady ministr tenkrát prý nevyužil. Dnes by se obdobná rada mohla týkat  státního skladu, který by ukázal, jaká je skutečná a reálná cena za obilí.

Oba partneři, jak zemědělci tak potravináři, by se měli pohybovat v reálných číslech a docházet k určitému konsenzu a ne proti sobě brojit. Proto to byli především potravináři nejsilnějších firem v České republice, kteří začali vyjednávat s prezidentem AKČR Janem Velebou o složení zbraní a konstruktivním vyjednávání. První kolo proběhlo během Země živitelky v Českých Budějovicích, druhé v uplynulém týdnu na ministerstvu zemědělství. Ministr Mládek tuto snahu uvítal a posvětil jak pravidelné setkávání zástupců vertikál mléka, masa, obilí, cukrovky a dalších komodit. Chce podpořit i snahy  o propagaci českých potravin a určitě nemá nic proti reflektoru, jímž zástupci agrární kontroly spolu se spotřebitelskou organizací SOS svítí na některé nekalé praktiky v řetězcích.

Asi těžko půjde napříště o to, že se začnou budovat české prodejny s výhradním zastoupením českých potravin označených známkou kvality Klasa, jak navrhoval zástupce Setuzy, která ve velkém zpracovává řepku a slunečnici na rostlinné tuky a oleje. Zemědělci i potravináři se chtějí začít účinně bránit dovozům zahraničních potravin, které v některých řetězcích už dosahují vůči českým poměru 80 ku 20 procentům. Největší český zpracovatel mléka Madeta ústy svého generálního ředitele Milana Teplého také poukázal na expanzi zahraničních firem do ČR. Kdy německá firma  po koupi moderní mlékárny v Kyjích získává na českém trhu postavení velmi silného hráče, který ovlivní ceny a samozřejmě může rozhodovat odkud bude dál nakupovat surovinu. Jestli zemědělci nespojí své síly s potravináři, nejen že začnou hrát na domácím trhu vedlejší roli, ale mohou být z něho doslova vymeteni. Proto prvotním iniciátorem schůzky byli potravináři, kteří chtějí mít v zemědělcích spojence, ne jakéhosi rivala, který by hledal odbyt pro své produkty v zahraničí. To by bylo scestné  jak pro tuzemské zemědělce, ale dopadlo by to i na potravináře a ti správně říkají, že v Německu, Francii nebo v kterémkoliv z původních států bývalé patnáctky Evropské unie se to nedělo a nemůže dít ani dnes. Potravináři tam uctívají své dodavatele a ti zase o zpracovatelích neřeknou křivého slova. Bylo by to pro obě strany nešikovné a zničující a to si nikdo  ze silných agrárních zemí EU 25 nemůže dovolit.