Renata Šarjaková, 31. březen 2008
Projev místopředsedy Senátu Petra Pitharda na Setkání zástupců zemědělských výborů...

...členských států Visegradské spolupráce, rozšířeného o zástupce nových členských zemí Evropské unie Bulharska a Rumunska v Praze 27.-28. března 2008

Vážený pane ministře zemědělství Gandaloviči, vážený pane prezidente agrární komory Velebo, vážené  paní poslankyně a poslanci, vážené paní senátorky páni senátoři,

je mi potěšením přivítat vás všechny na půdě Senátu. Tím spíše, že jedním ze svolavatelů tohoto setkání  je – spolu s poslancem předsedou zemědělského výboru PS PČR panem Jiřím Papežem – můj blízký kolega ze senátorského klubu Josef Vaculík.

Toto setkání není ale ani trochu stranickou a koaličních záležitostí. Spojuje nás -  a mne prosím jako venkovského senátora z pomezí Čech a Moravy mezi sebe započítejte – společný nadstranický, nadideologický  zájem na tom, aby evropský venkov i v nových členských státech  EU nebyl chudým příbuzným bohatých městských oblastí. Aby lidé na venkově žili a hospodařili bez pocitu, že jsou de facto odepsáni jako oběť dogmaticky liberalizovaného světového trhu s potravinami. Že totiž v takovém světě budeme na úkor našeho venkova dovážet stále víc a víc lacinějších, byť  třeba i méně kvalitních a ne vždy bezpečných potravin ze všech končin naší planety. Samotná cena potravin v regálech marketů nemůže, nesmí  být rozhodujícím arbitrem ve sporech o budoucnost evropského venkova.

Zrovna před dvěma dny na tomto místě Senát PČR projednával petici proti diskriminaci venkova. Vedli jsme důkladnou debatu, i se zde přítomným ministrem zemědělství Petrem Gandalovičem, o tom, zda u nás diskriminace venkova existuje nebo neexistuje, zda venkovu pomůže zřízení nových centrálních institucí, třeba ministerstva pro venkov. Debata se soustřeďovala převážně na problémy rozdělování výnosů z daní. My v tomto jednacím sále však víme, že dlouhodobé řešení  problému rozevírajících se nůžek mezi městy a venkovem  je v něčem jiném než ve spravedlivějších přepočítávacích koeficientech. Na venkově musí platit co možná pevné podmínky stimulující konkurenceschopné hospodaření. Právě proto, že na venkově se všechno neustále a nepředvídatelně mění, střídá: nejen počasí, bohaté a chudé úrody, ceny na vzdálených světových trzích, ale také poptávka, která se například právě v minulém roce dramaticky a zcela nečekaně změnila. Tím spíše musí Unie stanovit rozumná pravidla a garantovat, že nebudou často měnit. Sedláci nechtějí být závislí na milodarech: žádají pro sebe férové podmínky k podnikání.

Chci tím vším také říci, že bychom se neměli nechat ukolébat rozšířenou, téměř  módní a poněkud alibistickou konstrukcí, podle které zemědělskou produkci musíme postupně obětovat,  a místo ní podporovat kvalitní život na venkově. Může se tím myslet, že na venkov se budou městští lidé jezdit rekreovat a místní lidé tam budou sekat trávu, vysazovat lesy a remízky,  pěstovat stará řemesla, zkrátka okrašlovat krajinu, aby nezarostla lopuchami a kopřivami. Jistěže plnohodnotný život na venkově a zemědělská produkce není jedno a totéž, ale rozhodně spolu souvisejí víc, než jak se o tom v poslední době v souvislosti s reformou společné zemědělské politiky EU mluví. Tou nejlepší péčí o krajinu, na které nám jistě všem mimořádně záleží, je přece rozumné hospodaření zemědělců, sedláků. Nevěřím v planou krásu naší kulturní krajiny. „Kulturní“ tady v Evropě znamená přece přirozeně vzdělávaná, užitečná, nikoli proměněná v líbivý  skanzen. V době stále překotnějších změn a rostoucích rizik nejen klimatických, ale  i politických by proto Evropa měla podle mého názoru přehodnotit poněkud pyšně přehlíživý vztah ke konceptu i praxi  potravinové soběstačnosti. K tomu je třeba využít reformy, jejíž podobu dnes ovlivňujeme i my. K co největší míře soběstačnosti nejen unie jako celku, ale i jednotlivých zemí, pochopitelně jen v těch, ve kterých připadá v úvahu, bychom se měli s pokorou vrátit.

Pro nás z nových členských států to znamená co nejrychleji vyrovnat podmínky pro hospodaření na půdě v nových a starých členských zemích. Nikdy jsme se nesmířili se znevýhodněními, se kterým jsme byli nuceni do společné Evropy vstupovat. Na startovní čáře jsme jako noví, nezkušení a chudší nebyli zvýhodněni, jak by se snad, asi naivně, dalo očekávat, ale právě naopak. Naše koně vyběhli na trať dostihu s handicapem nejen historickým a technickým, ale i s nižšími přímými platbami.

Předběžně zatím dohodnuté heslo českého předsednictví Rady Evropy zní Evropa bez bariér. Rozumíme mu mimo jiné také jako Evropa bez výhod, odůvodněných jen tím, že někdo do Unie mohl vstoupit dříve než jiný.

Silnými slovy, stížnostmi a  lamentováním si však nepomůžeme. Je třeba se dohodnout a postupovat společně. Loni vybojovaná reforma trhu s vínem dokazuje, že to jde. Že společnými silami a nalézáním silných spojenců je možné uspět i proti Evropské komisi. Nyní se Unie chystá změnit  mnohem víc než jen pravidla trhu s jednou komoditou. Například zatím hodlá znevýhodnit větší hospodářství oproti malým a menším: ta první ale mnohde vznikla za zvláštních historických podmínek a nelze je za to trestat. Tak jako jistě nelze trestat malá hospodářství za to, že jsou malá. A tak dále, a tak dále.

Pozvali jsme Vás do Prahy, abychom co možná sjednotili naše představy o optimální podobě reformy evropské zemědělské politiky a dohodli se, jak budeme napříště postupovat. Jaké spojence a k čemu budeme napříště hledat.

Zemědělci vždycky a všude dopláceli na to, že se jen obtížně dávali dohromady, jen stěží se dokázali organizovat. Povaha jejich práce, svázané s půdou, se živými tvory, s vrtkavým počasím a ještě vrtkavějším trhem je individualizuje, drobí jejich síly a staví je čas od času nesmyslně i proti sobě, což všechno ztěžuje dohadování se o společných zájmech. I u nás v České republice jsou zemědělci nejednotní v míře, která je sice vysvětlitelná, nikoli však rozumná. Jsme přesvědčen, že existují také společné všech zájmy zemědělců, ale zatím se nepodařilo dohodnout se na nich.

O to víc záleží na Vás. Vy jste jejich uvolnění zástupci v národních parlamentech, a právě národním parlamentům dnes Lisabonská smlouva dává větší možnosti mluvit do unijní politiky než tomu bylo dřív. Naučme se těchto nových možností využívat.

Přeji Vám, aby se Vám dnes na půdě českého Senátu dařilo nacházet společný jazyk, a především dohodnout společný postup. Máme velkou odpovědnost: ti, jejichž zájmy zastupujeme, mají teď na jaře, ostatně stejně jako v létě, na podzim i v zimě… plné ruce práce. Nemají čas vyjednávat o podmínkách, které napříště rozhodnou o tom, jak uplatní na trhu výsledky své práce. To je naše povinnost, proto jsme přece byli zvoleni poslanci a senátory.

Petr Pithart


Hodnocení 1 | 2 | 3 | 4 | 5 => průměr 098
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář