V podobném duchu Evropská komise minulý týden představila Kompas pro konkurenceschopnost, kde se nemluví o tom, že by EU měla USA nebo Čínu předehnat, ale jen o nutnosti zastavit další zaostávání za zbytkem světa. Kompas reaguje na kritickou zprávu o konkurenceschopnosti unijního hospodářského prostoru z pera bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho a prý vychází také z předchozího dialogu se zástupci průmyslu. Některé pasáže proto na první pohled vypadají slibně. Třeba tvrzení, že Evropě by podle Kompasu měly k opětovnému hospodářskému růstu pomoci inovace a cenově dostupné energie. Kompas do určité míry hovoří i o nutnosti snížit neúměrnou byrokratickou zátěž.

Potud nejen za zemědělství souhlas. Problém je, že cílem, za kterým se ani v Kompasu eurokomise pořád nepřestává honit, je „dekarbonizace“, resp. uhlíková neutralita. Green Deal neboli Evropskou zelenou dohodu pouze terminologicky střídá tzv. Clean Industrial Deal, tedy Dohoda o čistém (bezuhlíkovém) průmyslu. Podnikatelé potřebují podle Kompasu předvídatelné prostředí, což jim EU dává svým závazkem dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Otázka je, jestli veřejně obchodovatelné emisní povolenky, jejichž cena mezi lety 2020–2025 let narostla takřka čtyřnásobně, zatímco mezi lety 2010–2015 dvojnásobně a je dnes desetkrát vyšší než třeba v roce 2018, představují zrovna předvídatelné prostředí.

Zpráva v uhlíkové neutralitě vidí i obchodní příležitost pro marketing evropských produktů. Za ten evropský, s nižší uhlíkovou stopou, si prý bude chtít spotřebitel připlatit. Jsem zvědav, až začne platit bezcelní dohoda s Latinskou Amerikou EU-Mercosur, zda se mercedesy, volkswageny a seaty budou v zemích, kde se kácejí deštné pralesy, prodávat lépe, protože jsou „uhlíkově neutrální“, a zboží z Jižní Ameriky zůstane ladem, protože má vysokou uhlíkovou stopu. Na rozdíl od Evropské komise se obávám, že rozhoduje cena, resp. poměr ceny a kvality. Ale třeba mám jen vychýlený „kompas“...

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR