Mimochodem, když jsme u německy hovořících obchodníků, na našem trhu mají dvě skupiny, Schwarz a Rewe, dohromady více než 50% podíl. Nejenže mnohdy neprodávají zboží ve stejné ceně a kvalitě jako doma, ale ani oni neplatí svým zaměstnancům „německé platy“. Žádný ze zahraničních řetězců tu s největší pravděpodobností neplatí stejné mzdy jako v mateřské zemi, nicméně mnozí třeba objednáním služeb od zahraniční „matky“ optimalizují zisk. Jak jinak by pak vycházela ona pověstně skromná čtyřprocentní marže? Někteří, jako veřejné obchodní společnosti, pak celý nemalý zisk (dohromady téměř 50 miliard) převádějí do zahraničí společníkům a daní „doma“.

Z nějakého důvodu to ale vládě nevadí. Jsou tu zkrátka firmy, které jsou jí sympatické, zatímco jiné nemůže vystát. Třeba bývalá firma bývalého předsedy vlády. Nejdříve s cílem oslabit ji vláda snížila dotace pro všechny zemědělce nad 400 hektarů a teď ji Petr Fiala vyzývá, aby svým zaměstnancům ty jeho vysněné německé platy dala. Když odhlédneme od skutečnosti, že výši mezd v soukromém sektoru určuje situace na trhu práce a výkonnost ekonomiky, nikoliv prohlášení politiků, je tu ještě jedna věc. Míra pomoci či zátěže ze strany státu.

Zatímco během energetické krize německá vláda tamním firmám vysoké ceny energií kompenzovala, tady se tehdy čekalo na komunální volby. V rámci konsolidačního balíčku pak přišlo navýšení daně z nemovitosti na zemědělskou půdu a daně z příjmu právnických osob. Jen v zemědělství se kvůli vyšším cenám vstupů a nízkým cenám komodit kvůli ukrajinským bezcelním dovozům už loni propadl zisk o 58 % a letos bude ještě hůř. Inu, „děláme, co je třeba“.

Autor: Jan Doležal prezident Agrární komory ČR