Po dlouhých 14 letech Česko na mistrovství světa přerušilo „zlatý půst“. Jako gaučový odborník, mladší než poslední titul mistrů světa v Praze, si troufnu tvrdit, že možná nebudeme čekat dalších 14 let, ale doby, kdy jsme každý rok přivezli placku, se jen tak nevrátí. Vídeň, Nagano a další zlaté triumfy táhly populačně silné ročníky 70. let, které měly k dnes celkem drahému sportu snazší přístup. Jágr, Ručinský, Lang a další vyrostli v lavicích sportovních tříd a rozhodně nepocházeli ze zámožných poměrů. Po devadesátém roce se jim otevřela možnost odejít za hranice a získat další zkušenosti v nejlepší lize světa v zámoří.

Dnes je hokej relativně drahá záležitost, zejména nízkopříjmové skupiny moc šancí nemají, rybníky na vesnicích nezamrzají a v NHL není po českých hráčích stejná poptávka jako před lety. Někteří to na vlastní pěst risknou a vyjde to, nicméně jsou to výjimky, které ale letos tvořily jádro úspěchu. K tomu ale přispěly i další okolnosti, precizně dodržovaná taktika či podpora publika. Šampionát je u nás jednou za deset let a trenér si s týmem také pokaždé nesedne.

Nicméně k onomu blýskání. Zatímco švýcarský Kevin Fiala se svěšenou hlavou sledoval české oslavy, Petr Fiala na témže stadionu viděl, že je vyprodáno, pivo v kiosku teklo proudem a mnohem víc pak po republice v rámci bujarých oslav. Že by se vrátila důvěra spotřebitelů v hospodářství? V sousedním Německu poslední čísla ukazují návrat k růstu HDP. „Závratných“ 0,2 procenta. Možná se v nějakém pokračování knižního bestselleru o vládnutí během krize dočteme o tom, jak k tomu naše vláda přispěla, stejně jako zkrotila inflaci, ale ještě k tomu zařídila více medailí než ta předchozí.

Základní pravidlo v politice zní, že když vás nikdo nechválí, musíte to vzít na sebe. A nejlépe vypadá, když umíte řešit krize. Já se nicméně obávám, že z krize, ať už té hokejové, či hospodářské jsme se ještě nedostali. Pokud i po volbách bude Evropa zamilovaná do uhlíkové neutrality a růst HDP a růst reálných mezd půjdou stranou, spíš než lepší časy přijde nečas. Ten s malým „n“, toho s velkým už jsme tu měli a dost možná by ho manželka ani nepustila.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR