Proč se nyní v Evropě protestuje? Podobnému eintopfu, který Brusel servíruje a který se členské státy snaží tu a onde „opravit“, aby se dal vůbec polknout, nemůžou zemědělci přijít na chuť. Protože vysychají rozpočty a zelené ambice nelze zaplatit, jsou zemědělci na nohou. I když by se členské státy měly řídit takzvanou společnou zemědělskou politikou, má toto označení daleko od pravdy. Konkrétní pravidla si totiž určí každý členský stát nikoliv v porovnání s ostatními, ale na základě posouzení Komise.

Příkladem může být Česko, které ač má statisticky téměř nejnižší spotřebu přípravků na ochranu rostlin, dostalo v rámci Green Dealu příkaz snížit ji o dalších 50 %. Jako státy, které mají nyní spotřebu čtyřnásobně vyšší. Komise to odůvodnila slovy: „Evidentně to umíte, tak můžete ještě přidat.“ Těžko říci, zda z podobné premisy vycházely manželky komisařů, když se jejich choťové svátečně zapojili do domácích prací, nicméně ve výsledku se tím vytváří mezi zemědělci v členských státech nekalá soutěž. Je zcela irelevatní srovnávat, jaké jsou kde dotace, když se platí za jinou službu.

V Česku jsme zásadně „bruselštější než Brusel“, a tak se tu dlouhodobě podporuje „neprodukce“ a extenzivní způsob hospodaření. Výsledkem jsou ekologické sady, které nikdo nesklízí, a balíky sena na česko-německé hranici, jež jsou pro tamní pseudochovatele prakticky odpadem a posloužit snad mohou jedině ke zpomalení vojenské techniky v případě vojenské invaze. Na druhé straně „kopečku“, tedy v Německu, se přitom vesele oře a sedláka tam živí produkce, ne dotace, které tu jen zvyšují cenu půdy. U nás máme na tom samém kopci komisí posvěcenou „erozi“. Tak nevím, jestli by i vzhledem k neustálému stěhování institucí z Bruselu do Štrasburku nebylo lepším mottem Evropy „Cirkus na kolečkách“.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR