Před čtyřmi lety nastoupila nová Evropská komise, která si jako jeden z hlavních cílů vytyčila plnění Evropské zelené dohody, Green Dealu, s důrazem na uhlíkovou neutralitu do roku 2050 a s tím související vysoké ekologické ambice v zemědělství. Green Deal stále nikdo nezastavil a odvíjí se od něj i naše národní dotační politika, která je přehnaně ambiciózní a pro zemědělce je její plnění administrativně i finančně náročné.

Americké ministerstvo zemědělství v roce 2019 odhadlo, že Green Deal zdraží Evropanům potraviny přibližně o 20 %. To už se několikanásobně naplnilo. A nejen u nás. Česko nicméně stále patří, co se cen potravin týče, k nejlevnějším v Evropě. Jsme pátá nejlevnější země EU. Ceny drží také nízké výkupní ceny tuzemských zemědělců, které se u většiny komodit pohybují pod evropským průměrem. Problém je skokový nárůst ceny, kterou zaplatí spotřebitel. V čem se Česko tak liší od zbytku Evropy?

Inflace je tu tažena vzhůru třemi faktory. Cena energií, vysoká míra byrokracie a regulací, kdy mnohdy platí, že Praha musí být za každou cenu bruselštější než Brusel, a konečně nízká míra konkurence v maloobchodu. Nejenže je v České republice nižší kupní síla, je tu také vyšší inflace než například v sousedním Německu, kde se totožné zboží prodává s nižší obchodní přirážkou, případně nižším daňovým zatížením.

Oblíbenou pochoutku pana premiéra nikdo z místních dodavatelů nevyrábí, takže těžko svalovat lokální drahotu právě na ně. Navíc platí, že dodavatelé, zemědělci či potravináři spotřebitelské ceny neurčují. Zde se musím ohradit proti zažité, ale pomýlené představě, že dodavatel si určí, za jakou cenu bude prodejce daný artikl prodávat.

Transparentnost, včetně zveřejnění ceny, za niž bylo zboží nakoupeno, včetně možnosti srovnat si jeho cenu u různých prodejců, může pomoci. Tím je možné rozhýbat skutečnou konkurenci mezi prodejci. Dokud se nicméně nezaměříme na drahé energie a Green Deal jako takový, debata o snížení cen potravin bude vždy jen akademická.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR