Podpory se tak dávají za péči o půdu, podporu biodiverzity či vyšší standardy péče o zvířata, než je tomu zvykem ve zbytku světa. Jen malá část (asi 15 % přímých plateb) může směřovat na vybraná odvětví. Poslední reformy přinesly ještě větší důraz na boj proti změně klimatu a zemědělskou produkci odsunuly do pozadí.

Cílem je do konce roku 2030 přechod 25 % zemědělské půdy do režimu „bio“, až 10 % půdy mimo produkci, 50 % redukce užití přípravků na ochranu rostlin, 20 % redukce umělých hnojiv a nově také zavedení emisních povolenek na živočišnou a brzy i rostlinnou výrobu. Hospodářská zvířata totiž podle Evropské komise přispívají ke změně klimatu více než soukromá trysková letadla, neustále se slétající na klimatické summity, a to samé platí také o orbě, která údajně přispívá k úniku CO2 do atmosféry.

Při poslední reformě se tak tak podařilo nominálně uhájit rozpočet na zemědělství, přičemž pokrýt historicky vysokou inflaci rozhodně nedokáže. Počet žadatelů o dotace tak klesá, čehož si všiml i komisař pro zemědělství Janusz Wojciechowski a vyzval Unii k řešení. V Německu si zase nově všimli, že zemědělci nemají zájem o takzvaná eko-schémata, tedy nadstandardní hospodářské managementy, které jsou ale často málo zaplacené nebo se rozcházejí se smysluplnou zemědělskou praxí.

Nás zemědělce to nepřekvapuje: tvoří-li pravidla politici a aktivisté, jsou výsledkem vysoké ambice. Ty vypadají dobře v powerpointových prezentacích, ale v realitě platí jiné zákonitosti. Více omezení, tedy nižší výnosy = méně peněz z trhu. Za to zemědělci dostanou méně peněz na dotacích, protože tu „jsou jiné priority“, a jako bonus k tomu narůstající administrativní zátěž a stálá hrozba sankcí. To není zrovna recept na potravinovou bezpečnost Evropy, kterou z prezentací někdo asi zapomněl vymazat. Ještěže si můžeme kdykoliv cokoliv dovézt ze zemí, kde pečují o přírodní zdroje lépe než my a kterým můžeme ve všem věřit. Anebo ne?

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR