Většina podpor do zemědělství směřuje z unijního rozpočtu podle tzv. Strategického plánu Společné zemědělské politiky. Na ty sahat nemůžeme a čeští zemědělci ze společného balíku příliš nečerpají, od letoška dokonce méně než dříve. Jako čistí příjemci z unijního rozpočtu (tj. čerpáme více, než odvádíme) bychom si navíc zřeknutím se dotací moc nepomohli.

Tedy možná ano, pokud bychom je zrušili všem zemědělcům napříč EU. Pokud by se to současné vládě podařilo, minimálně by se lidově řečeno „narovnalo hřiště“ třeba mezi námi a Poláky. Pětikoalici by to dost možná v příštích volbách zajistilo minimálně třicet tisíc hlasů od všech žadatelů, kteří se momentálně marně prokousávají novými i pro dozorové orgány extrémně složitými pravidly. Při rozložení sil v Unii a s Polákem jako Komisařem pro zemědělství je to ale utopie. Zbývají tak jen dotace národní, mnohem menší hromádka peněz, jejímž cílem je třeba podpora včelařství, ovocnářství, šlechtitelství, plemenářství nebo ozdravení a dobré životní podmínky hospodářských zvířat.

Mnohdy se jedná o dlouhodobé investice a třeba v chovech prasat vykazuje díky těmto podporám Česko jednu z nejnižších spotřeb léčiv v rámci EU. Každé zvíře v daném chovu by mělo dostat určitý standard chovatelské péče, k němuž národní podpory přispívají. Stiskem vypni a tahem zapni, jako u elektrického obvodu, to zkrátka nefunguje. Navíc se loni objem národních dotací do chovu zvířat i s ohledem na relativně dobrou cenu mléka snížil.

A jsme u zisků, rok 2022 byl excesem, kdy se z nízkého základu krátkodobě zvýšila cena obilovin, olejnin a mléka. Letošek bude i kvůli ukrajinským bezcelním dovozům asi pravým opakem. V obou případech se ale jedná o statistiku, která má úskalí. O tom se v případě cen plynu přesvědčila i vláda. Možná tu ale platí jiný zákon, Fialovo pravidlo. Dokud to vládě vyhovuje, je statistika správně. Když ne, je chybná.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR