Bylo by jednoduché ukázat jen na obchodní řetězce. Ty koneckonců rozhodují o tom, kolik bude co stát, ne dodavatelé. Za vyšší ceny mohou často přirážky obchodníků. Ty ovšem fakticky není možné regulovat. Jediné, co zbývá, je medializace nejkřiklavějších případů a odmítnutí drahoty a globalizace peněženkou. To znamená neposílat Marušku v únoru pro jahody za 300 korun nebo papriky za 150 korun ze Španělska, když za pár měsíců budou levnější, české.

Papriky se vůbec staly jakýmsi symbolem současné drahoty, po internetu kolují koláže iPhonů, hodinek Rolex a klíčků od mercedesu vedle papriky jako symbol života na vysoké noze. Pokud byste chtěli ohromit dámu, která si potrpí na luxus (někdy pejorativně nazývanou zlatokopka), zapomeňte na ústřice či kaviár. Lečo, tedy luxusní trojboj papriky–rajčata–vejce, to řekne za vás, že jste v balíku.

Poté, co v Británii některá zelenina zmizela z regálů a začala být dokonce takzvaně „na příděl“, se nejen tam rozhořela diskuse na téma „Čím to?“. Na vině je částečně brexit a selhání globalizace, tedy vyšší transakční náklady, náklady na přepravu a dražší pracovní síla v zemích, odkud se zelenina do Británie dovážela. Do značné míry nicméně britskou drahotu a nedostatek způsobily také ekologické či spíše burzovní experimenty, které se za ekologii schovávají. Pokud chceme v zimních měsících zeleninu lokální, musíme ji pěstovat ve sklenících.

Těm pak účty za energie nevyletěly do nebeských výšin jen kvůli konfliktu na Ukrajině, ale i kvůli emisním povolenkám. Původně snad dobrá myšlenka s cílem urychlit inovaci a přechod na nízkoemisní zdroje je dnes nástrojem spekulace. Množství povoleného CO2 se totiž neustále snižuje – tedy fungují zde stejné zákonitosti jako u těžby zlata a bitcoinu. V případě zlata investor většinou inflaci porazil, u bitcoinu se v určitém čase investoři rozdělili na vítěze a poražené, v případě emisních povolenek zatím prohráváme my všichni při nakupování potravin.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR