Jak? Pomocí regenerativního, respektive uhlíkového zemědělství. Základní premisou je údajně zajištění celoročního půdního pokryvu. Celý rok by mělo zkrátka na poli něco růst. Mezitím pracuje fotosyntéza, při které rostlinky „papají“ dnes tolik problematický CO2 – a naopak pro nás vytvářejí potřebný kyslík. Dnes se dokonce uvažuje, že by za „chytání uhlíku“ zemědělci dostávali zaplaceno pomocí „emisních povolenek“, které by do budoucna mohly zcela nahradit dotační podpory.

Ideální scénář? Dost možná ne. Aby „uložený“ uhlík neunikal zpátky do atmosféry, nesmí se s půdou „hýbat“. V praxi to znamená – žádná orba. Bezorebné technologie nejsou nic nového, běžně se používají třeba za oceánem. V některých případech dokázaly zemědělským podnikům při snížení nákladů na lidskou práci a pohonné hmoty minimálně zachovat stávají úrodnost.

Má to však minimálně tři háčky. Zaprvé, s měnícím se klimatem vidíme daleko více srážek po sklizni hlavní plodiny, tedy na podzim, kdy bylo zvykem „otočit“ svrchní vrstvu ornice a zajistit si tím půdní vláhu pro pěstování následné plodiny.

Zadruhé, orba má svůj význam z hlediska ochrany rostlin, slouží k regulaci škůdců, chorob a vytrvalých plevelů. Bez orby se tak ve Spojených státech spoléhají na glyfosát.

Zatřetí, pro dobrou půdní úrodnost i schopnost zadržet vodu je dobré do ní zapravit statková hnojiva, což se nejlépe provádí zase jen orbou. Obecně navíc platí, že čím více biomasy na poli roste, tím více CO2 se zachytí. Šampionem je u nás cukrová řepa, špatně na tom nejsou brambory, ale ani obiloviny a olejniny. Těm všem se ale ve všech uhlíkových kreditech odečítají body za orbu.

Co myslíte, že vychází nejlépe? Tráva bez dobytka, který produkuje metan, nebo rychle rostoucí dřeviny. V Německu už experimentují s využitím proteinů z trávy v lidské výživě, jen si nejsem jistý, že dřevo bude z hlediska úniku CO2 při jeho spalování košer i po tom, co odezní současná Putinova „energetická válka“. Chytání uhlíku je určitě super, ale já si radši dám kus masa u ohýnku než tyčinku z travního proteinu ve svetru.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR