Proto v Kremlu v reakci na situaci na bojišti a ve snaze zakonzervovat současný stav rozehráli jinou hru. Topit se musí, když je zima, jíst se musí pořád. Před více než třemi měsíci byla v tureckém Istanbulu uzavřena takzvaná Černomořská dohoda, které anglicky píšící zpravodajské weby začaly přezdívat Grain Deal (neplést s Green Deal), tedy Obilná dohoda. Platnost dohody byla stanovena na 120 dní tak, aby bylo na jedné straně možné vyvézt do hladem nejohroženějších regionů světa, jako je sever Afriky a jihovýchodní Asie, letošní ukrajinskou a ruskou zemědělskou produkci z černomořských přístavů. A zároveň zásobit největší producenty v Evropě minerálními hnojivy, bez nichž by zase mohl být problém zajistit v Evropě dostatek obilovin na příští rok.

V reálu nicméně do finální destinace velké množství obilí nedoputovalo. Na vině je na jedné straně napětí v regionu a straně druhé skutečnost, že všechny lodě musejí nejdříve projít tureckými přístavy. Tam se zdrží i kvůli dalšímu přeprodeji a licitování za násobně vyšší ceny, než za které je na loď naložili Ukrajinci. S tím, jak se blíží termín vypršení původní dohody (22. listopad) a konflikt na Ukrajině dále eskaluje, začaly být trhy v polovině října nervózní. Kvůli další eskalaci potravinové krize v nejchudších částech světa do hry dokonce vstoupila OSN, která Rusko vyzvala, aby opět s Ukrajinou a Tureckem usedlo k jednacímu stolu.

Na počáteční zdržovací taktiku Kremlu nyní navázalo klasické hledání důvodů, proč nejednat. Posledním má být údajný ukrajinský útok na ruskou černomořskou flotilu, který byl navíc podle „zaručených“ zpráv moskevských zpravodajců proveden z lodi, která měla převážet obilí. Ukrajinci tak budou muset kromě dalších dodávek zbraní doufat i v dodávky obilovin tam, kde se doposud hodně spoléhalo na Ukrajinu, v opačném případě dojde k dalšímu růstu cen potravin, což by ze strany OSN a velkých hráčů znamenalo tlak na smírčí – a pro Ukrajinu nevýhodné – ukončení konfliktu.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR