Tu by správně měly ještě schválit národní parlamenty členských států a mnohde s tím i v souvislosti s protesty zemědělců proti levným dovozům otálejí. Komise tak podle posledních zpráv hledá způsob, jak dohodu rozdělit na menší části, aby ratifikaci na národní (u některých členských států na regionální úrovni) nepodléhala. V době, kdy vyjednávání začalo akcelerovat, tedy někdy v roce 2016, se paktu přezdívalo „cheap meat for cheap cars“, tedy „levné maso za levná auta“. Mezi největší proponenty totiž patřil především tandem Německo a Francie s ohledem na silné lobby automobilového průmyslu.

Trh „Mercosuru“ představuje téměř 300 milionů obyvatel, což je víceméně srovnatelné se Spojenými státy americkými, které jsou sice v přepočtu HDP na obyvatele výrazně bohatší, nicméně menší evropská auta tam příliš populární nejsou. Zato relativně chudý, i když stále více se vzmáhající obyvatel Argentiny či Brazílie po menším evropském autě s nižší spotřebou rád sáhne. Státy Mercosur by zase výměnou mohly do EU bezcelně či s mnohem vyššími kvótami dovážet zemědělské komodity. Taková alespoň byla představa v době, kdy dohodu uzavírala Junckerova komise. Za tři a půl roku komise Leyenové a hlavně Timmermanse, jehož Green Deal nás má odnaučit jíst maso a zodpovědným spotřebitelským chováním zachránit planetu, to moc na dovoz levného masa nevypadá.

Ještěže Argentina a Brazílie umějí kromě na lodi poraženého a „po cestě“ vystařeného hovězího vyrábět ještě geneticky modifikovanou sóju. Sice se kvůli jejímu pěstování musí mýtit deštné pralesy, ale pocit, že konzumací veganského burgeru zachraňujete planetu, je pro evropského spotřebitele k nezaplacení. Se zhoršující se energetickou krizí a automobilovým průmyslem v ohrožení to nicméně vypadá, že obchodní bilance EU-Mercosur bude pro Evropu spíše záporná. Nezbývá než natisknout další peníze, sóju nakoupit z Brazílie a elektromobily z Číny. Můžeme je třeba pod „našimi“ značkami přeprodávat. To by bylo, abychom tu planetu nezachránili.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR