Renata Šarjaková, 1. červen 2022
MF Dnes: Naše vzory: Srí Lanka a Zimbabwe

Mladá fronta DNES/Hovory z lán(ů)

 

Loni na jaře Srí Lanka, ostrovní stát s 22 miliony obyvatel, zakázala dovoz minerálních hnojiv a konvenčních přípravků na ochranu rostlin. Za vším stál „greendealový“ cíl – přeměnit Srí Lanku v první stát, jehož zemědělská produkce je stoprocentně bio. O necelý rok později se země v důsledku socialistického, ehm, environmentálního závazku ocitla v hluboké krizi. Velká část zemědělců zůstala kvůli propadu výnosů bez prostředků. Nemohli si tak dovolit nakupovat osiva nebo zaplatit námezdní pracovní sílu. Téměř třetina zemědělské půdy zůstala ležet ladem a během šesti měsíců od zákazu poklesla produkce čaje nebo rýže o více než 20 procent.

Chudý ostrovní stát tak přišel o velkou část dolarových deviz plynoucích z exportu. Jen u čaje o cca 425 milionů dolarů. Navíc bylo třeba dovézt rýži za více než 450 milionů dolarů. To znamenalo růst ceny této základní potraviny až o polovinu. Aby tamní farmáři vůbec založili a úspěšně sklidili další úrodu, zaplatí jim tamní vláda přibližně 200 milionů dolarů. Dalších 149 milionů půjde speciálně pěstitelům rýže. Přesto je to podle zbídačených a zadlužených srílanských zemědělců málo.

Další stát, jenž se v souvislosti s potravinovou krizí dostává na přední stránky novin, je Zimbabwe. To stejně jako mnoho zemí subsaharské Afriky a Afrického rohu čelí razantnímu růstu cen potravin. Zatímco u zemí Afrického rohu je dlouhodobým problémem vyprahlé klima a populační exploze, Zimbabwe má kromě pětkrát vyšší populace ve srovnání s rokem 1970 také určitý zemědělský potenciál. Před rokem 2002 a velkou pozemkovou reformou, jež měla nastolit sociální spravedlnost mezi bílými farmáři a původními obyvateli, se mu dokonce říkalo obilnice Afriky.

Dnes se odhaduje, že asi 45 procent tamní populace trpí podvýživou. Pozemková reforma měla navíc značný dopad na produkci exportních komodit, jako je tabák, čaj nebo káva. Zatímco v roce 2001 Zimbabwe vykazovalo přebytek zahraničního obchodu ve výši 322 milionů dolarů, v roce 2002 už to byl schodek 18 milionů dolarů. Následovala ekonomická krize a hyperinflace, kterou odvrátil až odprodej nerostného bohatství země. Vrátit se s celkovou sklizní kukuřice, tedy hlavní složky potravy Zimbabwanů, na úroveň roku 2001, se podařilo až v roce 2017.

Albert Einstein řekl: „Definice šílenství je dělat stejnou věc stále dokola a očekávat jiné výsledky.“ Věřme, že se Einstein mýlil a tentokrát už bude rudozelená greendealová politika nést jen samá pozitiva.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR


Hodnocení => průměr 033
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář