Ještě donedávna se „drahota“ používala zejména v sousloví „dělat drahoty“, tedy zdráhat se. „Dělat drahoty“ se do podzimních voleb říkalo především v souvislosti s milostnými avantýrami, respektive partnerským „trhem“.

„Drahoty“ dělá totiž ten, kdo se (někdy třeba jen naoko) dělá nedostupným, až nedobytným. I na partnerském trhu fungují klasické tržní zákonitosti. To, co je snadno dostupné a může to mít každý, nemá takovou hodnotu jako to, co je statkem „prémiovým“, tedy určeným jen pro někoho.

Poslední týdny nicméně tak trochu připomínají děj klasické veselohry o vesnické tancovačce, jejímž následkem je neplánované těhotenství. Někdo zkrátka nedělal drahoty a teď se řeší, kdo může za vzniklý „problém“. Ten navíc měsíc od měsíce narůstá. Co s tím? Toho si přece musí každý všimnout a bude se o tom mluvit. A ono už se mluví. Jsou toho plná média.

Ve veselohrách se obvykle hledá viník či pachatel. Jak vypadal? Měl divnou češtinu, byl to uhlazený profesor, nebo podsaditý Rus? Už slyším pavlač. „To za sto dní nemohli stihnout.“ „To bylo vidět už před válkou“. Jedno je jisté. Nemůžeme se tvářit, že se nic neděje. Nemůžeme hledat viníka. Drahota tady je a my se s ní musíme naučit žít a vyrovnat se s novou realitou, i když to alespoň ze začátku nebude lehké.

Ronald Reagan říkal, že „nemá strach o deficit, protože už je tak velký, že se dokáže postarat sám o sebe“. To bych rozhodně u inflace neaplikoval. Když ale zůstaneme u analogie s neplánovaným dítětem, které tu někdo zanechal a teď se o ně musí někdo postarat, je třeba ulevit těm, na které to dopadá nejvíc. Tak jako novopečená matka ocení, že se o domácnost postará někdo jiný, že někdo alespoň na chvíli ten „dáreček“ pohlídá, aby se mohla vyspat, tak musí i vláda cíleně pomáhat těm, kteří nyní mohou být na konci svých sil.

A zadruhé – hledejme cesty, jak dál. Je jich mnoho, některé přinesou úlevu, některé další strasti. Nechme Green Deal „na dýl“. Neodpustím si to, je to moje osobní „ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Teď není čas na ideologické reformy, které se mohou jevit autorům jako dobrý nápad, nicméně nakonec s nimi musí žít někdo jiný.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR