Všichni válčíme s extrémními cenami PHM, energií, krmiv, hnojiv, peněz a mnohdy faktickou nedostupností některých stavebních materiálů nebo náhradních dílů. Možná ještě budeme válčit s covidem nebo minimálně s covidem narušenými dodavatelskými řetězci. 
Teď k té doslovné válce. Ukrajina je obilnicí světa, má téměř 40 milionů hektarů kvalitní zemědělské půdy a jen v obilovinách je schopna uživit celou Evropu nebo půl Afriky. Nejsou to ale jen obiloviny. Na světových komoditních trzích budou chybět také další komodity důležité pro výrobu krmiv nebo olejů.
Zatím žijeme z loňské sklizně. I když nemůžeme nahlas říct, že vlastně přesně nevíme, kde je.  Minimálně letos navíc těžko proběhne na Ukrajině plnohodnotná sklizeň a Ukrajina již jasně deklarovala, že letos nebude schopná nebo možná i ochotná exportovat.
To se zákonitě musí odrazit na ceně zemědělských komodit, což se už nyní děje. Pšenice a řepka jsou na historickém maximu. Stejně tak ale i minerální hnojiva, která k produkci potřebují zemní plyn. Mnohá minerální hnojiva se k nám navíc z Ukrajiny nebo Ruské federace dovážela.  
Teď pojďme na úroveň evropskou, kde se chvíli zdržíme. 
Několik let jsme bili na poplach a varovali jsme před tím, že nemůžeme po zemědělcích chtít více muziky, tedy více ochrany životního prostředí, více jim svazovat ruce, házet jim všemožně klacky pod nohy dalšími regulacemi a byrokracií a „odměnou“ za to jim dát méně peněz, a přitom zároveň očekávat, že nedojde k poklesu produkce, a tedy i k růstu cen. 
Energeticky je Evropa závislá a ve jménu Zeleného údělu dělala a dělá všechno pro to, aby se tato závislost prohlubovala. To samé platí o výrobě potravin, ve kterých se Evropa stane z čistého vývozce brzy čistým dovozcem.  Termín „čistý“ nicméně není na místě, když dovozy jednak nesplňují standardy produkce v EU a jsou z našeho pohledu neekologické, a navíc za sebou nechávají jindy tolik důležitou emisní stopu.
Zažíváme energetickou chudobu. Brzy budeme zažívat i chudobu potravinovou. Moderní zemědělství, a hlavně dostatečná produkce cenově dostupných potravin je závislá na dostatku hnojiv a přípravků na ochranu rostlin a samozřejmě i na převozu potravin do míst, kde se ani s použitím těchto pilířů produkce nic vypěstovat nedá. 
Jak z toho ven? Potřebujeme v původním slova smyslu, zelenou revoluci. Potřebujeme inovace a jejich využití v praxi. Když využijeme technologie a moderní poznatky, nemusí jít ekologie a ekonomie proti sobě. V dnešní době můžeme pomocí genetické editace a pokročilých metod šlechtění ještě rychleji šlechtit rostliny odolnější vůči škůdcům, ale třeba i vůči suchu.
Pomocí agrochemického zkoušení půd umíme sledovat zásoby živin v půdě. S využitím precizního zemědělství je možné, na základě těchto údajů upravit dávky hnojení a hnojit tak méně a efektivněji. 
To samé platí o přípravcích na ochranu rostlin. I tam mohou pokročilé technologie šetřit náklady a přírodu. Zatím v rovině výzkumu jsou biopesticidy a nanopesticidy, kde stačí minimum současné dávky.  
Základní filozofie je v ušetření nákladů, ale také i ve snížení pojezdů a tím i nižším utužení půdy, což souvisí s dnes tolik diskutovanou půdní erozí. Té je zase možné předcházet s pomocí technologie strip-till, tedy páskového zpracování půdy pro přesný výsev na erozně ohrožených půdách. To je jen několik příkladů. Všechny mají společného jmenovatele. Šetrnost a ekonomickou efektivitu. Stále však musí stát na reálných základech toho, co již dnes umíme.  
Evropa se musí probudit a plány na zelenou neprodukci zrušit a co nejdříve připravit a podpořit zemědělce v „zelené“ produkci.  Nesmíme zapomínat ani na energetický potenciál zemědělství. Můžeme nahradit fosilní paliva a můžeme zároveň zajistit dostatek potravin. Jedno s druhým se nevylučuje. Co se vylučuje, je řídit se na základě ideologie, nikoliv vědy a očekávat lepší život pro nás a naše děti.
Do zemědělství investovat a nevnímat ho jako „kouli u nohy“.  To může být běh na dlouho trať. 
V nejkratším čase je třeba zemědělcům rozvázat ruce a nechat je dělat svou práci. S ohledem na růst cen potravin nemůžeme na zemědělskou produkci v době největší krize rezignovat. 
Veřejnosti i politikům je třeba opakovat, že 85 % přímých plateb nemá nic společného s produkcí.  
Velkou příležitostí v tomto ohledu bude české předsednictví v Radě EU, které nás čeká od července tohoto roku.  Musíme ale upustit od našich prvenství. Máme nejvyšší redistributivní platbu v Evropě, máme nejvyšší alokaci na ekoschémata a nejnižší základní platbu, některé země mají dokonce vyšší podíl obálky na citlivé komodity. 
Politici rádi říkají, že Green deal není jen ohrožení, že je to příležitost. To ale neplatí o současném Green dealu, který diktuje a nemotivuje. Jestli chce Evropská unie jako projekt přežít, musí se umět ubránit, uživit svoje obyvatele a nehloubit přitom příkopy mezi původními členy a těmi, kteří vstoupili do EU později. Jestliže členské státy mají dávat 2 % HDP na zbrojení, je současných 0,3 % na zemědělství, z čehož jen šestina smí jít na produkci, hodně?
Základem je ale zemědělsky hospodařit a zemědělce k tomu motivovat. V tuto chvíli nemůžeme mít jen žadatele o dotace a dovolit, aby docházelo k jejich „těžbě“, tedy čerpání bez plnění produkčních a mimoprodukčních cílů zemědělství.  Na rozdíl od „zemědělců“, kteří se stali miláčky médií a jsou favorizováni také současnou vládní garniturou, chceme dojit krávy, nikoliv dotace. 
Dotace jsou odměnou za plnění společenské objednávky. Tou je pro doposud mlčící většinu především produkce potravin. Z četných návštěv Vašich podniků vím, že umíte nejen produkovat potraviny a suroviny pro ně, ale že se také chováte odpovědně ke svému okolí, k půdě, na které hospodaříte a ke zvířatům, která chováte. 
Naším společným úkolem je přesvědčit politiky nejen na národní, ale i unijní úrovni, že takoví zemědělci si zaslouží podporu, nikoliv potrestání, tak jako s tím doposud počítá „časovaná bomba“ tikající v Bruselu, tedy Strategický plán příští Společné zemědělské politiky a Zelená dohoda pro Evropu.

Nyní přichází úroveň národní. 
Od začátku roku tu probíhá speciální politická operace na deagrofertizaci státní správy. Při mediálních a politických náletech se ale střílí hlava nehlava a není čas ptát se, kdo je kdo. Odskáčou to všichni produkční zemědělci. Úkol zněl jasně.
Zemědělci se tak ještě před 24. únorem, před vypuknutím skutečné války na Ukrajině, zbytečné válce, při které umírají nevinní lidé, ocitli ve válce, kterou si nevybrali, ve válce „symbolické“, ve válce politické a ve válce mediální. 
Možná trochu symbolicky má Ministerstvo zemědělství obdržet první hodnocení Strategického plánu 26. dubna, tedy na výročí černobylské jaderné havárie. Doufejme, že to nebude znamenat jaderný výbuch s dlouhodobými tragickými následky pro české zemědělství, které by se jen těžko stavělo na nohy. 
Využiju přítomnosti pana ministra, abych mu nejdříve poděkoval. Za 65 % kofinancování Programu rozvoje venkova, za naplnění obálky národních dotací až 5 miliardami korun, za plánovanou další podporu nejohroženějším sektorům a za jasnou deklaraci ke Green dealovým cílům vůči paní komisařce pro zdraví a bezpečnost potravin Kyriakides.  Česká republika nemůže dále omezovat přípravky, když už si svůj úkol splnila. Oceňuji také záměr nastavit definici aktivního zemědělce a dále podpořit precizní zemědělství. 
Pátého dubna má proběhnout jednání ekonomických ministrů vlády, kde by pan ministr podle mých informací měl žádat o další podporu rezortu. Mělo by se zde opět diskutovat téma nezdaňování podpor, zařazení zemědělství do tzv. kritické infrastruktury státu nebo navýšení rozpočtu PGRLF za účelem krytí vyšších úrokových sazeb a poskytování provozních úvěrů.  Děkuji Vám, pane ministře za to, že tato témata otevíráte, a že za ně bojujete. Děkuji také za otevřenou komunikaci vůči Agrární komoře. 
Poděkování ale ještě doplním výzvou. Pane ministře, Vaše vláda si v mnohém tzv. vytáhla „černého Petra“, ať už jde o koronavirovou pandemii, konflikt na Ukrajině nebo historicky extrémní inflaci. 
Plujeme na zaoceánské lodi ledovcovým bludištěm. Není čas hledat viníka, není ani čas předstírat, že se nic neděje. Máte jedinečnou možnost se zapsat do historie jako ministr, který dokázal z bludiště vykormidlovat, jako ministr, který konal ve prospěch tuzemského zemědělství, a hlavně ve prospěch občanů této země. 
Nejprve je ale třebdeaktivovat časovanou bombu, kterou jsme 28. ledna poslali do Bruselu, a která se nám 26. dubna vrátí zpět.  Časovanou bombu, kterou jsme si sami ve tvaru kyvadla sestrojili, si s úsměvem na tváři vezeme na palubě.
Kam to povede, nikdo neví. K podpoře soběstačnosti to ale určitě nepovede. Není v silách kohokoliv vybudovat zde během několika měsíců zásobování založené na zemědělcích, kteří jsou stále jen na papíře. Potřebujeme všechny zemědělce. Mnohým trvalo dlouhé roky, dostat se, tam kde jsou nyní. V současné době nelze proto „líbivé“ politické experimenty nazvat jinak než hazardem. 
Brusel, ani jednotlivé členské státy nás nezachrání. Nejsem proti Evropské unii, nejsem euroskeptik, jsem eurorealista. Jednání jsem tam zažil dost na to, abych věděl, že se něco na venek hlásá a něco se potom ve skutečnosti dělá.  Na vojně se říkalo „voják se stará, voják má“, v Bruselu platí: „členská země se stará, členská země má“.  Řeči o solidaritě platí, dokud nedojde na lámání chleba nebo na vlastní politické body na domácí scéně. Košile je bližší než kabát a co je doma, to se počítá. 
Pane ministře, nejsem jenom eurorealista. Jsem také křesťan. Neříkám to pro to, že na Těšnově sedí člověk ze strany, která má ve svém názvu „křesťanská“. Říkám to pro to, že to považuji za důležitou součást mého dědictví a také za důležitou součást mé osobnosti. Často, a hlavně po tom, co jsem se stal otcem a prezidentem Agrární komory přemýšlím, co z člověka dělá „dobrého člověka“. 
Přemýšlím na tím, co z otce, dělá dobrého otce, co z prezidenta dělá dobrého prezidenta. 
Rozhodně netvrdím, že tuto definici naplňuji, ani že mám na cokoliv univerzální recept, ale často se obracím právě k Bohu, abych načerpal sílu a našel odpovědi.
Dobrým člověkem totiž není jen ten, kdo naslouchá a vyhoví, i když i to je důležité. Dobrým člověkem je ten, kdo v těžké chvíli najde vnitřní sílu, ostatním ukáže směr a dokáže se ozvat, když kolem vládne přetvářka, a když možná ve jménu domnělé spravedlnosti dochází ke křivdám. Spravedlnost je jenom ta jedna a možná nás nečeká tady na zemi.
Jestli máme spravedlnosti dosáhnout zde, představuji si ji alespoň já takto. Hodnoťme lidi podle zásluh a přínosu pro společnost, ne podle toho, zda jim někdo přiřknul líbivou nebo naopak hanlivou nálepku. Nikdy se asi nedozvím, jaký je objektivní, nikoliv subjektivní rozdíl mezi sympatickým farmářem a nesympatickým „zemědělcem“.
Pane ministře, doufám, že mi odpustíte oslí můstek, drobné rouhání a nekorektní humor. Připravil jsem si pro Vás desatero, které by teď mělo běžet na plátně za mnou, a které Vám chceme dnes jako zásadní výstup Sněmu předat. Nepřinesl jsem ho z hory Sinaj, ale sestavili jsme ho společně s kolegy na základě požadavků těch, kteří jsou v této místnosti, těch, kteří tento národ živí. 
Jestli máme současnou situaci zvládnout, je toto desatero základním kompasem, jak navigovat v neklidných vodách. Zároveň musím říci, že návrhy v „desateru“ obsažené jsou možná ambiciozní, ale jsou kompromisní a v dobrých rukách poslouží všem zemědělcům bez ohledu na velikost či zaměření. 
Vůči Bruselu musíme být asertivní a konstruktivní.  Je třeba narovnat pravidla hry a přiblížit tamním úředníkům život obyčejného smrtelníka. Toho netrápí uhlíková bilance, jako ho bude trápit bilance na běžném účtu po zaplacení hypotéky či nájmu, složenek za energie a bohužel také potravin.
Tady doma se nemůžeme hypnotizovat kyvadlem, musíme si říkat pravdu. Stejně jako lidem venku. Nestrašíme ani nevyvoláváme paniku, ale nemůžeme se ani tvářit, že se nic neděje a říkat, že se vlády o lidi nemají starat. 

Ano, stát se nemá starat o lidi jako by to byly malé děti. Stát ale musí vytvořit takové podmínky, aby ten, kdo chce pracovat, pracovat mohl a ten, kdo pracuje, důstojně žil. Tomu, kdo má odvahu a odpovědnost podnikat, zaměstnávat lidi, tvořit hodnoty a také plnit státní kasu pak musí jít stát z cesty, nebo ho musí kompenzovat tam, kde má plnit společenskou objednávku.  Zároveň by se stát neměl plést mezi zemědělce a na základě ideologie je rozeštvávat. 
Stát musí udělat jen jednu věc. Pro zemědělské podnikatele musí stát vytvořit takové podmínky, aby tuto zemi dokázali uživit.
Poslední rovina, o které budu mluvit, je rovina „komorová“.
K tomu, abychom mohli účinně bojovat, musíme zůstat jednotní. Jsou mezi námi hlasy volající po okamžité radikalizaci, případně o přiklonění se k té či oné politické straně. Co se týká radikálnějších kroků, na ty ještě bude případně čas, pokud s námi vláda přestane mluvit a bude poslouchat jen pseudozemědělce. Jestli jsem loni říkal, že prezídium funguje jako dobrý tým, musím k tomu přidat dovětek. Současné prezídium je podle mě dobrým mixem radikálních srdcařů a racionálních diplomatů. V tuto chvíli je potřeba obojí. Je třeba vytvářet tlak, je třeba jednat. Je však třeba také něco dojednat. Tím se opět vracím k desateru a usnesení. 
Buďme jednotní. Také Svatoplukovy pruty nešlo jako svazek zlomit, po jednom se lámaly jako třísky. Bohužel dnes žijeme v době, kdy by někteří zasloužili těmito pruty nalískat, aby si uvědomili, kam tento národ vedou. Přesto mají sympatie politiků a veřejnosti. Rozhodně tím nevyzývám k násilí. 
To, že budeme muset vůči politikům a názorovým oponentům v mezích slušného chování a zákona být tvrdší je ale nabíledni. 
Využiju ještě jednou přítomnosti pana ministra. Pane ministře, potřebujete „ideologické podhoubí“, jak říká pan Šebek, nebo potřebujete data, zpětnou vazbu skutečné praxe a argumenty? Já nabízím to druhé. 

Orel much nechytá, říkali staří latiníci. My zemědělci říkáme: čím se člověk statkovým hnojivem více maže, tím více zapáchá. Někdy jsou ale ty mouchy otravné až příliš a toho hnoje je také až moc. Každá reakce má svůj čas, místo a způsob. Musíme umět reagovat efektivně. Ne jen efektně. Pro mě osobně a věřím, že pro vás všechny, kdo teď musíte spravovat svá hospodářství, svoje podniky, řešit náklady a udržet práci pro svoje lidi a produkovat potraviny - pro nás není čas reagovat na hysterické výlevy - my musíme pracovat. Pokud se bude kdokoliv chtít bavit na úrovni věcných argumentů, jsem tomu otevřený, hysterii a fanatismus ale odmítám.  

Souhlasím s tím, že musí být aktivní v médiích. Vloni jsem ve svém vystoupení mluvil o tom, že chci zdvojnásobit mediální prezentaci Komory, což se také podařilo. Je na čem stavět, a je kam se posunout. 
Po Sněmu si znovu sedneme k jednacímu stolu a projdeme si společně „desatero“ a další priority AK ČR, aby platilo to, že nestačí jen jednat, musíme také naše zájmy hájit a obhájit. 
Dámy a pánové. Tuto válku jsme si nevybrali. Ona si ale vybrala nás. 
Nebojujeme jen za sebe, bojujeme za všechny, které můžeme zachránit před energetickou a potravinou chudobou. Přesvědčme společně politiky, ale i společnost, že je nejen kvůli současné válce třeba ukončit naši zranitelnost a závislost. Nakonec tak možná ukončíme také válku mezi společností a zemědělci, mezi zemědělci a politiky a mezi zemědělci samotnými. 
Jedno si musí společnost i politici a možná i my sami uvědomit, zemědělství tu vždy bylo, zemědělství tu je, a zemědělství tu bude. My máme šanci určit, jestli nás bude posilovat, nebo oslabovat. Jestli bude naší spásou, nebo naším zatracením. 
Dámy a pánové. Vážení delegáti. Milí přátelé. Děkuji za spolupráci. Děkuji za podporu. Děkuji za práci pro tento národ. Děkuji za Vaši štědrost ve sbírkách pro jižní Moravu a Ukrajinu. 
Byly to miliony korun ve finanční i materiální pomoci. Je vidět, že Vaše srdce je na správném místě. 
Jsem hrdý, že jsem zemědělcem, jsem hrdý, že jsem členem Agrární komory, jsem hrdý, že jsem prezidentem organizace, která zastupuje produkční zemědělce, zemědělce, kteří živí tento národ. Věřím, že současná doba ukáže, že jsme měli a máme pravdu, a že zemědělci a zemědělství má své nezastupitelné místo v národním hospodářství a zaslouží si veškerou podporu, vděk a vážnost. 

Děkuji za pozornost. 

Desatero ke stažení