Na Západě, kde je průměr farmy asi 16 hektarů, je velkým sedlákem zemědělec třicetihektarový. U nás by to tedy mohl být ten, kdo hospodaří na dvojnásobku průměrné výměry, tedy zemědělec třistahektarový. Když to ale budete myslet trochu vážně a budete kromě celé rodiny živit i stádo zvířat, abyste mohli dávat organiku do půdy, není 300 hektarů zase tak moc.

V jednom z posledních vyjádření ministerstva zemědělství jsme se konečně dozvěděli, kdo je to ten „velký zemědělský podnik“. Je to údajně ten, který hospodaří na více než 20 000 hektarech. Ten veřejnou podporu nepotřebuje. Z koaliční smlouvy i z vyjádření ministerstva by tak jeden mohl získat dojem, že kdo je pod touto hranicí, je v pohodě. Skutečnost je ale trochu jiná. I podle kalkulačky, kterou minulý týden ministerstvo zveřejnilo, už víme, že se ze všech zemědělců, kteří hospodaří na výměře větší než 400 hektarů, stali „agrobaroni“. To je totiž pomyslná hranice vítězů a poražených ve vládních změnách dotační politiky.

Příběh je samozřejmě složitější, skutečným vítězem je ten, kdo hospodaří na vlastním, nebude tak platit vyšší nájem a hlavně se dokázal předem strategicky připravit, tedy rozdělit. Tady by staří Římané řekli „Divide et prospera“, tedy „Rozděl a vzkvétej“. Ti, co to tak neudělali, by si pak měli zapamatovat spíše „Nerozděl a chřadni“.

Počítejte se mnou. Na 150 hektarech bude nově podpora téměř 6 000 korun na každý hektar, od 150 výše už jen 1 900 korun. Když budu jako jeden subjekt hospodařit na 400 hektarech, nikoliv na 2x150 + 1x100, okrádám se o téměř milion korun. No není to absurdní? Nezáleží totiž na tom, jestli děláte to, nebo ono, jestli chováte zvířata, pěstujete brambory nebo řepku. Musíte prostě pěkně po česku spadat do správné kolonky – a když ne, tak, jak říkal vousatý košilatý vtip, rozepište to na limonády.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR