Skoro stejnou katastrofou mohou být ale také politická rozhodnutí, jakkoliv za nimi mohou zpočátku stát veskrze pozitivní záměry. Příkladem takového bohulibého záměru, který může nicméně skončit řádným průšvihem, je Green Deal, neboli Zelená dohoda pro Evropu. Její důsledky a důsledky podobného historického uvažování už někteří z nás pocítili v souvislosti s prudkým zdražením energií. Zákon nabídky a poptávky totiž funguje neúprosně a v okamžiku, kdy se kvůli skleníkovým plynům omezí výroba (a tedy i nabídka), bude při konstantní – nebo naopak v době homeofficů ještě rostoucí – poptávce po energiích cena zákonitě narůstat.

V jednom z prvních novoročních vyjádření premiéra Fialy správně zaznělo, že Česko není schopno vyrobit dost energie z obnovitelných zdrojů, a musí se tak zaměřit na jádro. Koneckonců i v Německu vědí, že ideologie je sice krásná věc, ale svítit se musí. Proto si od nás rádi koupí nějaké ty ideologicky závadné megawatthodiny, tedy alespoň dokud elektromobily nenahradí auta poháněná vlastním pocitem nadřazenosti. Takovému konceptu se říká energetický realismus, respektive energetická bezpečnost. Ta se nemusí nutně soustředit na soběstačnost, tedy uspokojení poptávky z vlastních zdrojů, ale na reálnou dostupnost v čase a místě za přijatelnou cenu.

Tím se konečně dostávám ke Green Dealu v zemědělství. Tam se naopak nová vláda nebojí, že bychom nebyli schopni vyrobit dost potravin v biokvalitě, s 10 % polí uvedenými tzv. do klidu, zastropováním dotací a extrémní redistribucí podpor směrem k vlastníkům, nikoliv uživatelům pozemků. V koaliční dohodě se stejně jako v Německu mluví o potravinové bezpečnosti, nikoliv soběstačnosti. Potraviny si zkrátka dovezeme, ale otázkou zůstává, zda „greendealová“ zelená doprava nebude zatraceně drahá.

Bude na tom, nakonec jako vždycky, lépe průměrný Němec, který si bude svítit a topit za české ceny, nebo průměrný Čech, který se bude muset najíst za ceny německé?

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR