Loni touto dobou jsem proto také čtenářům tohoto sloupku přál šťastný nový „bezcovidový“ rok. To se nakonec ukázalo jako přespřílišný optimismus.

Sice jsem už v létě 2020 neslavil konec pandemie na Karlově mostě, ale tak jako mnoho dalších jsem doufal, že právě nový rok by mohl přinést brzký konec covidového příběhu.

Přiznám se, že jsem od března 2020, kdy to celé začalo, téměř alergický na slovní spojení „nová normalita“, a to rozhodně nepatřím mezi tzv. antivaxery (však také vakcinaci máme díky zemědělství) nebo přímo popírače „wuchanského dárečku“.

Ostatně na jaře letošního roku jsem měl osobně tu čest si ho vyzkoušet v plné palbě klasicky česky bez lékaře a antipyretikem z domácí lékárny. Dva týdny horeček, sedm kilo dole a snad jen dočasně poškozené plíce mě přesvědčily o tom, že to rozhodně není „chřipečka“, kterou je jakkoli radno podceňovat.

Teď už se cítím celkem dobře, a kdybych měl dát na pomyslné misky vah téměř dvouroční omezení osobní svobody a zákeřnost této nemoci, asi bych – pro někoho asi bláhově – osobně zvolil právě nemoc.

Člověk nicméně nemůže myslet jen na sebe a riziko osobní, ale také na ty kolem sebe, ať už jde o jeho nejbližší, nebo společnost jako celek. Kolaps covidem přetížených nemocnic, ať už v jarní, nebo podzimní vlně, totiž nebyl i s ohledem na osobní přístup mnohých z nás daleko, což jsme si možná i vlivem určité psychické únavy nechtěli připustit.

Češi jsou velice přizpůsobivý národ a stovky let represí, ať už z východu, nebo západu, je naučily fungovat tak trochu „undergroundově“ a z nařízení si zase tak moc nedělat. To je koneckonců kromě vyššího podílu obezity v populaci pravděpodobně ten hlavní důvod, proč jsme doposud během pandemie byli několikrát „best in covid“. Pro touhu po skutečně normálním životě mám pochopení, ale zároveň je třeba vnímat onen vyšší princip odpovědnosti vůči druhým.

Proto bych chtěl hlavně poděkovat všem, kteří tento vyšší princip chápou, ať už jde o zdravotníky, učitele, hasiče, nebo kohokoliv, kdo se obětoval a nemyslel jen na sebe. Do této skupiny si dovolím zařadit i zemědělce. Ti se totiž nezastavili a mnohdy i s nasazením vlastního zdraví fungovali nepřetržitě. Děkuji jim za to a přeji nejen jim, ať je rok 2022 v mnoha ohledech lepší, než byl rok právě končící.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR