Ač Nutriscore již funguje v Německu, Belgii, Nizozemsku či právě ve Francii, použití podmiňovacího způsobu, tedy „měl by“, je tu na místě. Právě skutečnost, zda „zelená“ potravina s „áčkem“ je opravdu zdravá, nebo riziko, že i střídmá konzumace „červených“ potravin by mohla být vnímána jako škodlivá, vzbuzuje nejen ve Francii pochybnosti o vhodnosti systému.

V době, kdy se o Nutriscore, společně třeba s klimatickým hodnocením potravin, mluví v souvislosti s tzv. Green Dealem a kdy unijní úředníci uvažují o povinném zavedení podobných klasifikačních systémů, totiž zaznívají kritické hlasy i z dalších zemí, jež jsou pro nás synonymem dobrého jídla a zdravého životního stylu. Krom výše zmíněné Francie se totiž proti Nutriscore postavilo třeba Řecko, Španělsko, Itálie či Kypr. Itálie dokonce představila vlastní systém Nutrinform. Ten hodnotí obsah živin či potenciálně škodlivých složek z hlediska doporučené denní spotřeby, aniž by přisuzoval potravině konkrétní písmeno nebo barvu.

Jak to celé dopadne? Těžko říct. Může totiž jít o samu podstatu evropanství. Za zdánlivě nevýznamným sporem o písmenka a barvičky je víc, než se na první pohled zdá. Zatímco protestantská etika zemí jako Belgie či Nizozemsko vede k racionalizaci, škatulkování, askezi a poslušnosti, „jižanský“ způsob života znamená více temperamentu a požitkářství. Však také art de vivre a arte di vivere, tedy umění žít, jsou pojmy, kterým rozumějí a dokážou je přesně definovat jen Francouzi a Italové. Přestože si dopřávají tučné sýry, pečivo s tunou másla nebo sušené vepřové šunky, jsou na tom, co se týče obezity, lépe než Belgie nebo Německo.

Asi něco dělají jinak a správně. Ještěže nevelí Unii a nemají v povaze to učit ostatní. Jinak bychom dostali za pár let kvóty na to, jak často máme zaníceně filozofovat, máchat rukama, pořádně se partnersky pohádat nebo kolikrát denně se máme milovat.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR