Podle průzkumu společnosti Nielsen z tohoto roku totiž slovo „udržitelnost“ funguje až na 75 % mileniálů (rok narození 1981–1996). Ti totiž v dotazníku uvedli, že při nákupu dávají přednost udržitelným, i když dražším potravinám. Není divu, že se právě na tyto spotřebitele, kteří většinou zemědělství znají buď z vyprávění, nebo možná z videohry, zaměřuje nejen reklama, ale také politika Evropské unie.

Co je ale dnes tak módní „udržitelnost“? Udržitelný rozvoj je podle Wikipedie proces, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohodnotným zachováním životního prostředí. Zatímco samotná definice hovoří o rovnováze, čím mladší respondent, tím více bude pravděpodobně akcentovat právě environmentální aspekt udržitelnosti.

Levicoví intelektuálové v této souvislosti dokonce hovoří o hospodářském „scvrkávání“ (degrowth), tedy opaku neustálého růstu, který se podle nich zdá být falešnou modlou pro většinu politiků a médií. Hrubý domácí produkt jako index úspěšnosti společnosti by podle zastánců této teorie měl být nahrazen indexem štěstí. To je nicméně značně subjektivní ukazatel, který s sebou nese nezanedbatelné riziko, že „šťastná bublina“ jednou praskne a společnosti spadnou z nosu brýle mámení.

Něco podobného se nedávno stalo v sousedním Německu, kde si zákazníci zvykli na cenově dostupná bio vejce od šťastných slepic. Typická představa několika slípek na dvorku vzala zasvé, když se ukázalo, že většina bioproducentů v Německu funguje na bázi velkochovu a mezi třiceti tisíci zvířaty ve volném ustájení dochází nezřídka k úhynům a kanibalizaci. Pravda je nicméně taková, že není možné vyprodukovat levně vejce v masovém měřítku, s minimem pracovní síly podle mnohdy scestných představ současného spotřebitele, který sám chce pracovat v teple kanceláře a ne se starat o slepičky.

Totéž platí o veškeré zemědělské produkci. Cena za udržitelnost bude ve skutečnosti totiž mnohem vyšší než o korunu dražší vejce.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR