Možná je to i tím, že se „našim“ daří o trochu méně, než bývalo právě v době mého dětství zvykem. Když mi bylo deset, vyhráli jsme v květnu mistrovství světa v hokeji, o měsíc později jsme pak téměř vyhráli mistrovství Evropy ve fotbale. Za dva roky nato jsme vyhráli olympiádu v ledním hokeji, až do roku 2005 jsme navíc z mistrovství světa vozili pravidelně medaile (třikrát po sobě dokonce zlatou) a v roce 2004 jsme hráli semifinále mistrovství Evropy a taky nejlepší fotbal na turnaji. Dneska je to samozřejmě o poznání horší, a i když jsme si letos ostudu neuřízli ani na hokejovém mistrovství, ani na fotbalovém euru, na finále či prvenství asi můžeme ještě nějakou dobu zapomenout.

Pokaždé, když se s nějakým takovým turnajem loučíme, vzpomenu si na to, co říkával můj děda: „Proč se tak nervujete? Chleba stejně levnější nebude.“ Nejsem si sice jistý, že by podobným prohlášením ukonejšil anglické „rowdies“ po nedělní prohře s Itálií, ale měl pravdu. Ono opravdu o nic nejde. Skutečnost, zda vyhrajeme, či nevyhrajeme finálový zápas v tom či onom sportu, nikomu z nás (samozřejmě kromě samotných hráčů) znatelně život nezlepší.

Staří Římané nicméně dobře věděli, že spokojená společnost potřebuje „panem et circenses“, tedy chléb a hry. Každý římský občan tak měl právo na denní příděl obilí, ze kterého si mohl péct chleba, příslušníci chudších vrstev navíc mohli v určené časy zdarma navštěvovat veřejné koupele, gladiátorské hry, závody válečných vozů, sportovní klání či divadelní představení.

Dnes máme zemědělské dotace, díky kterým je chléb ne zdarma, ale výrazně levnější, než by byl bez nich. Podle nových – dle názoru Grety Thunbergové a spol. údajně málo „zelených“ – pravidel by zemědělci měli do budoucna až 10 procent orné půdy nechat ladem. Takže ta stará pravda opravdu platí, nehledě na sportovní výkony „našich“: chleba skutečně levnější nebude.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR