Renata Šarjaková, 7. červenec 2021
Mnohé nás dělí, něco nás i spojuje
Mladá fronta DNES - Hovory z lán(ů)

- Společnost se v posledních týdnech, měsících ale i letech nejen kvůli koronavirové pandemii začala silně polarizovat. Nejde jen o běžné štěpení názorové, kdy tak, jak tomu bývalo vždycky, vidí věci jinak generace nastupující a jinak zase generace jejich rodičů a prarodičů. Společnost se začíná silně polarizovat politicky, k čemuž přispívají nejen každý týden jinak vycházející průzkumy veřejného mínění, ale i výdobytek moderní doby, tedy sociální sítě a internetové diskuse obecně.

Štěpící linii nově představuje i jakási třídní stratifikace společnosti, již jsme znali možná tak z britských seriálů a kterou Češi kdysi vnímali jen v rovině takzvaných horních deseti tisíc a dolních deseti milionů. Pandemie, tak jako poslední hospodářská krize na konci první dekády nového tisíciletí, přinesla nové vítěze a poražené a v mnoha případech ještě více prohloubila materiální propast. Pokud se nepodaří udržet inflaci v rozumné míře, projeví se rozdíly ve společnosti ještě citelněji. V dříve poměrně rovnostářské společnosti s vysokou sociální mobilitou navíc najednou začíná čím dál více záležet na tom, do jaké rodiny se člověk narodil, jak drahé mu bylo poskytnuto vzdělání nebo zda mu rodiče přispěli na první byt.

Přestože nás mnohé rozděluje, něco nás přece jen spojuje. Jsme jeden národ. Pro někoho se může jednat o překonaný konstrukt a raději by použili slovo komunita. Češi každopádně nejsou jen náhodná skupina lidí na nějakém hranicemi vymezeném území. To, že nějaká sounáležitost existuje, se nejvíc projeví v extrémních situacích, když je nám do zpěvu, nebo když je nám naopak do pláče. V tom prvním případě nás spojují plná náměstí, která fandí „našim“ vždycky, když mají šanci dosáhnout nějakého sportovního úspěchu, jako možná příští sobotu proti Dánsku. V případě druhém jsou to chvíle, kdy nás zasáhne nějaká katastrofa, tak jako minulý týden na jižní Moravě.

Proto jsem rád, že je pro nás (a tím nemyslím jen zemědělce, kteří se ihned zapojili do odklízení trosek) přirozené pomáhat, že se v danou chvíli na všechny rozdíly zapomene a že všichni táhnou za jeden provaz. Přál bych si, aby se tento pocit sounáležitosti objevoval nejen v okamžicích velké radosti a velkého smutku, ale abychom ho dokázali přetavit ve větší a trvalejší vzájemné pochopení a v zodpovědnost za osud naší země.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR


Hodnocení => průměr 035
K článku nebyl zatím napsán žádný komentář