Nicméně druhý způsob, jímž lze staré přísloví vyložit, je prozaičtější a odkazuje na lidské ruce, které zajistily, že na stole vůbec nějaké víno je. Víno totiž není jen bílé, červené, rosé, stolní, jakostní či suché nebo sladší. Víno se dělí hlavně na víno dobré a víno špatné. U každého „lepšího“ vína pak vinař o svém mistrovském díle sáhodlouze vypráví ještě předtím, než se vůbec odšpuntuje lahev. Ještě po nalití se obvykle dozvíme, jaké vůně bychom měli cítit, když ke sklenici lehce přivoníme, co bychom měli cítit na jazyku při prvním ochutnání a jaké podtóny můžeme vnímat, až si naše ústa na zprvu trpčí chuť trochu navyknou. Degustace je zkrátka velká věda a před i po samotném napití se toho hodně namluví. Pravda, tedy skutečnost, zda víno za něco opravdu stojí, je jen a pouze ve víně samotném.

Stejné je to i se zemědělstvím jako takovým. To české si s sebou nese nepříliš dobrou pověst. Podobně tomu nakonec bylo i u českých a moravských vín na začátku devadesátých let, která sice byla objektivně dobrá, ale neměla správný zvuk a marketing. Objektivní pravda o českém zemědělství není veřejnosti příliš známá, třeba skutečnost, že Česko se letos umístilo jako páté nejlepší ve světě v žebříčku potravinové bezpečnosti FAO, kde se hodnotí třeba také spolupráce praxe s výzkumem, profesionalita a ohleduplnost vůči životnímu prostředí.

Stejně tak málokdo ví, že české zemědělství patří z hlediska spotřeby přípravků na ochranu rostlin mezi nejekologičtější v Evropě a jen od roku 2008 došlo k dalšímu snížení jejich spotřeby o 33 procent. Stejné je to s umělými hnojivy, spotřebou antibiotik nebo třeba předcházením eroze. Málokdo to ví, mnohé to vůbec zajímá.

Možná se musíme poučit od vinařů a naučit se o našem oboru mluvit tak, abychom nevěřící přesvědčili. Třeba jednou spotřebitelé pochopí, že in agro veritas, tedy na poli je pravda, a stejně jako u vína budou kupovat výhradně potraviny s českou vlaječkou.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR