„Malthuziánská past“ spočívá ve skutečnosti, že každý technologický pokrok, který povede ke zvýšení produkce potravin, s sebou ponese navýšení populace, která bude poptávat další zdroje. Tento začarovaný kruh podle mnohých politických ekonomů, kteří přišli po průmyslové a hlavně „zelené“ revoluci 20. století, jež s sebou přinesla nebývalé zefektivnění zemědělství, téměř neexistuje. Podle řady komentátorů se však malthuziánská past jasně ukazuje v zemích třetího světa s dynamickým růstem populace, kde je zemědělství neefektivní kvůli klimatickým podmínkám nebo z důvodu technologického pokulhávání za zbytkem světa.

Jestliže v Evropě přelomu 18. a 19. století existovaly obavy, jak důstojně uživit rostoucí populaci, a udržitelnost se soustředila především na svůj sociální aspekt, dnes se díváme hlavně na environmentální stránku věci. To určitě není od věci, přírodní zdroje nelze drancovat, naopak je o ně nutno pečovat. Na druhou stranu rezignace na „udržitelnou“ produkci v Evropě znamená mimo jiné přenesení problému tam, kde z objektivních důvodů nelze udržitelnost zajistit.

Otázkou zůstává, zda import pokročilých technologií do nejchudších a nejlidnatějších zemí světa může přinést vyšší ochranu přírodních zdrojů také tam. Nelze však očekávat, že k tomu dojde ze dne na den a že z toho bude nutně tamní obyvatelstvo profitovat, zvlášť pokud to bude znamenat závislost na cizím kapitálu, nebo dokonce jistou vazalskou pozici k novodobým „kolonizátorům“. Je lepším řešením závislost na dovozu potravin, třeba i z Evropy, která uvažuje, že v produkci „šlápne na brzdu“?

Česko je také závislé na dovozu ovoce, zeleniny či vepřového – a většině obyvatel to nevadí. Na rozdíl od řady rozvojových zemí nicméně máme nejen klimatické, ale i technologické podmínky udržitelné zemědělské produkce dosahovat. Máme se společně se zbytkem Evropy střelit do nohy, či máme spíše požadovat, aby si nejdřív do svědomí sáhly státy se skutečně intenzivním a průmyslovým zemědělstvím na západ od nás?

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR