„Podpora menších producentů potravin je v České republice žádoucí, nicméně ve stejnou chvíli nemůžeme rezignovat na veřejnou podporu větších podniků, které jsou v tomto ohledu efektivnější a konkurenceschopnější, přičemž zároveň musejí plnit velmi přísné standardy produkce, které jsou v zahraničí – především v případě produkce od menších producentů – mnohem laxnější.  

Menší výrobci potravin mají na trhu své zasloužené místo a vzhledem k často vyšší ceně jsou atraktivnější pro zákazníka, který si je ochoten za lokálnost či za speciální výrobek připlatit. To se ukazuje právě ve zmiňovaném Rakousku, kde se spotřebitel při nákupu neorientuje jen podle ceny, ale také podle původu potravin včetně původu surovin. V České republice je zatím primárním ‚kompasem‘ zákazníka cena a hlavním lákadlem pak slovo ‚akce‘. To komplikuje situaci nejen zemědělcům, ale také zpracovatelskému průmyslu, který se často poohlíží po surovině v zahraničí, která je vzhledem k vyšším produkčním podporám v ostatních zemích EU levnější. Současně je třeba podotknout, že kupní síla obyvatel zmiňovaného Rakouska je mnohem vyšší než u Čechů. Průměrná mzda v Rakousku v roce 2020 činila 103 487 korun, v České republice pak jen 31 851 korun.

Za hlavní problém českého zemědělství považujeme dlouhodobě neudržitelné podmínky pro odbyt produkce českých zemědělců, které v tuzemsku určují velké obchodní řetězce a dodavatelé mohou často být rádi, když jim obchodníci zaplatí alespoň výrobní náklady za dodané zboží. Typickým příkladem letošního roku byly brambory, které zemědělci baličkám prodávali za výrazně podnákladové ceny. Proto se také na jaře rozhodli alespoň částečně produkci prodat přímo za nákladové ceny. Většina zákazníků však stále preferuje pohodlný nákup v řetězci, kde je všechno na jednom místě, a kam si mohou kdykoliv podle aktuální potřeby zaskočit.  Zemědělcům by lepší vyjednávací pozici ve vztahu k obchodníkům mohla přinést evropská směrnice o nekalých obchodních praktikách, kterou bychom měli podle unijního práva co nejdříve transponovat do národní legislativy. Zákonodárci na to měli čas do začátku května letošního roku a termín nebyl splněn.

Zmíněná směrnice například stanovuje povinnost kupujících zaplatit dodavatelům za zboží podléhající rychlé zkáze nejpozději do 30 dnů po dodání. Dále směrnice posiluje práva dodavatelů při zrušení objednávky na poslední chvíli ze strany kupujícího nebo při příležitosti jiných neočekávaných změn smluvních podmínek. Současně za nekalou obchodní praktiku směrnice označuje také situaci, kdy kupující nutí dodavatele podílet se na nákladech za slevové akce, což bývá podle našich informací častý nešvar tuzemských obchodníků. Směrnice narozdíl od nařízení navíc umožňuje členským státům určitou míru flexibility při transpozici do národní legislativy. V případě této směrnice je tak možné rozšířit minimální seznam nekalých obchodních praktik a přizpůsobit ho situaci v České republice.“

Úřad AK ČR