Otázkou nicméně zůstává, zda veganství skutečně může zachránit planetu, nebo bychom se měli podívat někde jinde. Vzhledem k trochu návodnému titulku tohoto textu začnu u toho, zda je veganství pro všechny vůbec reálné. Podle nedávného australského průzkumu by 73 % mužů raději zemřelo o deset let dříve, než aby se vzdali masa. Podle holandské studie z února letošního roku je naopak až 70 % spotřebitelů připraveno podpořit nulovou DPH na ovoce a zeleninu v kombinaci s vyšší „spotřební“ daní na maso. Až 80 % spotřebitelů v Německu, 67 % ve Francii a 63 % v Nizozemí by nevadilo připlatit si několik eurocentů na každém kilu masa, které si koupí. Pokud bychom se bavili o desítkách eurocentů, tedy asi 5–10 korunách, začíná se ochota „plácnout se přes kapsu“ povážlivě zmenšovat (cca 50 %).

Podle environmentálních neziskovek by se ale podobná daň měla pohybovat o řád výš, respektive o měnu vedle, tedy někde kolem pěti až deseti eur na kilogram. Tomu už bude tleskat málokdo. Možná se ale řady veganů rozrostou o nemajetné spotřebitele.

Ne, vážně – osobně bych šel raději cestou snížení daní pro zdravé sezonní potraviny z krátkých dodavatelských řetězců, jako je ovoce nebo zelenina, nicméně si dost dobře nedokážu představit systém, který by toto sledoval a hlídal. Nažene nás to všechny do náruče veganství? Možná ne, v rozvinutých zemích OECD, kam se řadí i Česko, jsou zemědělství a živočišná výroba zodpovědné za skleníkové plyny minimálně, v řádech procent. I proto, že většina lidí zde jezdí auty (doprava za skleníkové plyny může z 28,5 %), někdy účelně, někdy zbůhdarma pálíme proud (energetika 28 %) a vyrábíme auta a součástky pro ně (průmysl 21,6 %).

Takže až budete příště stát před dilematem, zda čočku, anebo steak, omezte vlastní emise metanu, dejte si steak s čerstvou zeleninou a do práce vyrazte vlakem či na kole.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR