Jestliže v roce 1991 pomohl spřátelené armády vypakovat umělec Michael Kocáb, mohl by současné „furt“ zkrátit opět nějaký umělec, třeba takový Daniel Landa. Škoda jen, že neviditelný virus asi jen tak lehce na vlak nenasedne, a že, i když má slušné dredy, tedy glykoproteinové výběžky, nemá strach z holé lebky, naleštěných bot, bombera a baseballové pálky. Doufejme tak alespoň, že očkování, promořenost a nadcházející jaro postupně koronu vyženou, že se stejně jako tanky Varšavské smlouvy snad už nikdy nevrátí a že se nejenom hranice států, ale i hranice okresů zase brzy otevřou.

I když dnes vládneme pokročilými technologiemi a vysokorychlostním internetem, lidský kontakt nahradit nelze, což pociťujeme obzvlášť v dobách svátečních, které jsme si zvykli trávit se svou rodinou a přáteli. Řada z nás pak má tu smůlu, že se jejich blízcí nacházejí za hranicemi okresů nebo států.

Jeden můj velmi dobrý kamarád, spolužák ze střední školy, následoval hlas svého srdce do sousedního Polska. Někdo zkrátka hledá v domácích luzích a hájích, někdo hledá (alespoň v tom českém významu) jinde. Když na Velký pátek v práci před polskými kolegy rozbalil svačinu, chleba se šunkou a sýrem, vzbudil hotové pozdvižení. Část kolegů se počala křižovat, zbylí s volnýma rukama se vrhli ke svým mobilním telefonům, aby si ověřili, že Česko, přestože je jazykově a geograficky tak blízko katolickému Polsku, je nejvíc ateistická země na světě.

Možná proto, že jsou některá vládní opatření lehce nelogická, máme díky Bohu, který pravděpodobně v pravý čas osvítil krizový štáb, na rozdíl od řady mnohem ortodoxnějších zemí kostely otevřené. A je to dobře, víra bezesporu patří mezi základní lidské potřeby, i kdyby to měla být jenom víra v naději, že jednou budeme na tyto chvíle vzpomínat s typicky českým černým humorem.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR